Druhý šálek na Letné
Markéta, 44 · Praha
Po rozvodu jsem si koupila jen jednu věc, na kterou jsem byla pyšná: sadu dvou šálků z modré kameniny od keramičky z Karlína. Druhý šálek stál půl roku ve skříňce a já ho nikdy nevytáhla. Kávu jsem pila z toho prvního, u okna do Dukelských hrdinů, a dívala se, jak tramvaje zatáčejí k Veletržnímu paláci. Holešovice mi připadaly jako čtvrť pro lidi, kteří začínají znovu. Proto jsem se sem po sedmnácti letech v řadovém domě v Uhříněvsi přestěhovala.
Na seznamku jsem se zaregistrovala v únoru, v neděli večer, kdy děti odjely k otci a byt byl tak tichý, že jsem slyšela lednici. Profil jsem vyplnila za deset minut a pak ho tři týdny neotevřela. Když jsem se konečně podívala, čekalo tam několik zpráv. Většina byla k zapomenutí. Jedna ne. Psal mi Ondřej, čtyřicet sedm let, restaurátor nábytku, a místo pozdravu mi poslal fotku oblohy nad Letnou s větou: „Dneska to nad Vltavou vypadá, jako by někdo rozlil mléko do čaje. Jak je to u vás?“
Odpověděla jsem, že u mě je to stejné, jen s výhledem na Veletržní palác. Psali jsme si pak skoro každý večer. O počasí, o knihách, o tom, jak se správně brousí stará dubová deska. Nikdy se neptal na mého bývalého muže. Až po měsíci napsal: „Nechcete si ten čaj s mlékem prohlédnout zblízka? Letná, sobota, šest hodin, u metronomu.“
V sobotu jsem se převlékla čtyřikrát. Nakonec jsem si vzala tmavě zelené šaty, které jsem si koupila na svatbu kamarádky a pak je nikdy nenosila, protože manžel říkal, že v nich vypadám jako učitelka klavíru. Před zrcadlem v předsíni jsem si říkala, že učitelky klavíru jsou velmi elegantní ženy. Pak jsem si nalakovala nehty, rozmazala jeden, odlakovala všechno a šla s holýma rukama.
Šla jsem pěšky přes Letenské náměstí, kolem kostela svatého Antonína a nahoru Letohradskou. Na Letné bylo plno: rodiny s kočárky, kluci na koloběžkách, pejskaři, kteří se znali jménem psů a ne svým. U metronomu skejťáci skákali přes obrubníky a pod nimi se Praha rozkládala jako pohlednice, kterou člověk viděl tisíckrát a stejně se na ni zastaví. Mosty jeden za druhým, zelené střechy, Hradčany v nízkém světle.
Ondřej seděl na zídce a vstal, když mě uviděl. Byl vyšší, než jsem čekala, v lněné košili s vyhrnutými rukávy, a na předloktích měl drobné jizvy a stopy po laku, které se nedaly smýt. Podal mi ruku a pak se zarazil, jako by nevěděl, jestli je podání ruky na rande dost, nebo moc. Zasmála jsem se, on taky, a bylo to pryč.
„Mám návrh,“ řekl. „Víno v Letenském zámečku, nebo pivo z plastového kelímku v zahradě. Upozorňuju, že já jsem pro kelímek.“
„Já taky,“ řekla jsem a sama jsem se divila, jak rychle.
V letenské hospodě pod kaštany jsme stáli ve frontě mezi studenty a turisty. Pak jsme seděli na lavici s výhledem na Staré Město a pili bílé víno, které chutnalo přesně jako víno z plastového kelímku, tedy překvapivě dobře. Vyprávěl mi o skříni z roku 1890, kterou teď opravuje pro jednu paní ze Smíchova. Prý v ní našel dopis schovaný za zadní stěnou, milostný, psaný inkoustem, který už zhnědl. „Nečetl jsem ho celý,“ řekl. „Jen první větu. Pak jsem ho vrátil majitelce. Některé věci nepatří restaurátorovi.“
„Jaká byla ta první věta?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě. „Nevím, jestli ti ji můžu říct na prvním rande.“
„Tak mi ji řekni na druhém,“ navrhla jsem a hned jsem se začervenala, protože jsem tím vlastně přiznala, že o druhém rande uvažuju. Ondřej to naštěstí nekomentoval. Jen se usmál do kelímku a začal vyprávět, jak se jako kluk učil u dědy v dílně v Libni, kde se nesmělo mluvit, dokud nebyla hotová práce. Prý proto dodnes mluví pomalu a raději poslouchá. Poslouchala jsem já jeho a zjistila, že mi to nevadí ani trochu.
Tehdy jsem si všimla, že jsme přešli na ty. Nikdo to nenavrhl, prostě se to stalo, jako když se na jaře najednou nosí lehčí bunda.
Když slunce zapadlo za Strahov, zvedl se vítr a já se trochu otřásla. Ondřej mi bez řečí přehodil přes ramena svůj svetr, který měl uvázaný kolem pasu. Voněl pilinami a něčím kořeněným, možná včelím voskem. Zeptal se, jestli nechci jít kousek pěšky. Chtěla jsem.
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolíŠli jsme přes Letnou k Výstavišti, kolem Průmyslového paláce se svou prosklenou věží, a pak dolů do Stromovky. Lampy tam svítily jen tu a tam, pod stromy byla modrá tma a z rybníka bylo slyšet kachny, které se hádaly o poslední kousek pečiva. Mluvili jsme o dětech. On má dceru, které je dvacet a studuje v Olomouci. Já mám dva kluky, patnáct a dvanáct, a oba si myslí, že je máma na seznamce trapná. „Moje dcera mi ten profil založila,“ přiznal Ondřej. „Fotku vybrala taky. Tvrdila, že na té s hoblíkem vypadám jako šťastný člověk.“
„Vypadáš,“ řekla jsem.
„Teď určitě,“ řekl a nepodíval se na mě, jen trochu zpomalil.
U planetária jsme se zastavili. Ze Stromovky bylo slyšet vzdálené tramvaje a z nějaké zahrady hudbu, snad jazz, snad jen rádio. Stáli jsme blízko sebe a já si uvědomila, že čekám. Že celé tělo čeká, jako by si pamatovalo něco, co hlava dávno odepsala. Ondřej zvedl ruku a zastrčil mi za ucho pramen vlasů, který mi vítr celý večer foukal do obličeje. Pak mě políbil. Opatrně, jako když se zkouší, jestli je lak už suchý.
Nebyl. Ale ani jeden z nás se tím nenechal odradit.
Z parku jsme vyšli u Šlechtovy restaurace a pomalu šli ulicí Za Elektrárnou zpátky do Holešovic. Ptala jsem se sama sebe, jestli ho mám pozvat nahoru. Sedmnáct let jsem nikoho nezvala, protože nebylo koho. Říkala jsem si, že ženy v mém věku mají být rozumné. Pak jsem si vzpomněla na ty zelené šaty a na učitelku klavíru a na to, že rozumná jsem byla už dost dlouho.
„Mám doma jeden šálek, který jsem ještě nepoužila,“ řekla jsem u domovních dveří. „Myslím, že by si zasloužil kávu.“
„V jedenáct večer?“
„Nebo čaj s mlékem.“
Zasmál se tím svým tichým smíchem a vyšel za mnou po schodech do třetího patra. V bytě jsem nerozsvítila velké světlo, jen lampičku v kuchyni. Postavila jsem vodu, vytáhla ze skříňky oba modré šálky a postavila je vedle sebe na linku. Ondřej stál ve dveřích kuchyně, svetr mi pořád visel na ramenou, a já ho nechtěla vracet. Voda začala šumět. Nikdo z nás ji nevypnul, dokud konvice sama necvakla, a to už jsme stáli tak blízko, že jsem cítila, jak mu buší srdce. Káva ten večer nakonec nebyla. Zbytek noci si nechám pro sebe.
Ráno mě probudil zvuk tramvaje a vůně, kterou jsem v tom bytě ještě neznala. Ondřej stál v kuchyni v mé zástěře s citróny, kterou mi kdysi dali kluci ke Dni matek, a vařil kávu v džezvě, protože kávovar nepochopil. Na lince stály oba modré šálky, oba plné.
„Tak jaká byla ta první věta?“ zeptala jsem se, když jsme seděli u okna a dole na Dukelských hrdinů projížděla první sobotní dvanáctka.
Chvíli mlčel. „Stálo tam: Nevím, co bude zítra, ale dnes jsem se poprvé po letech nebál.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem držela ten druhý šálek v obou dlaních, teplý a těžký, a dívala se na Veletržní palác, jako bych ho viděla poprvé. Odpoledne jsme spolu šli na trh do Holešovické tržnice. Kupovali jsme jahody a on mě chytil za ruku uprostřed davu, úplně samozřejmě. Nic jsme si neslibovali. Ale když jsem večer myla nádobí, druhý šálek jsem už do skříňky nevrátila. Nechala jsem ho stát na lince. Pro jistotu.







