Svítící chodba
Hana, 49 · Jihlava
Masarykovo náměstí bylo menší. Hana to věděla předem – všichni říkají, že místa z dětství se zmenšují – ale stejně ji to zaskočilo. V jejích vzpomínkách bylo nekonečné, bílé a rozpálené, s kašnami, u kterých se v létě cachtala, a s obchodním domem, kam ji máma vodila kupovat školní boty. Teď stála uprostřed s kufrem na kolečkách a viděla obyčejné velké náměstí v krajském městě, s parkujícími auty, s kavárenskými stolky a s holuby na Neptunovi. Bylo jí čtyřicet devět a vracela se domů.
Pětadvacet let žila v Praze. Na Vinohradech, v bytě se štukovými stropy, s manželem, který byl advokát a který jí poslední dva roky manželství dával najevo, že je pro něj spíš vybavení bytu než žena. Když odešel za koncipientkou, nechala mu Vinohrady i štukové stropy. Vzala si auto, knihovnu a tetin byt v Jihlavě, který léta stál prázdný a čekal, co s ním bude. Dcera studovala v Lipsku, syn pracoval v Brně. Nikdo ji v Praze nedržel.
„Jihlava? Proboha, co tam budeš dělat?“ ptaly se kamarádky u posledního rozlučkového vína na Náměstí Míru.
„Dýchat,“ řekla tehdy. A myslela to vážně.
Dýchat se ale v Jihlavě zpočátku učila těžko. Na poště potkala spolužačku ze základky, která ji poznala dřív, než se Hana stihla otočit, a během pěti minut věděla o jejím rozvodu, o dětech i o tom, kolik stojí nájem na Vinohradech. Druhý den to věděl celý dům. Hana si připadala jako výstavní exponát. Večer seděla u otevřeného okna, poslouchala zvony od svatého Jakuba a přemýšlela, jestli neudělala chybu. Pak si řekla, že dá městu jedno léto. Jen jedno. A když to nepůjde, prodá byt a odjede k moři.
První týdny uklízela tetin byt v ulici Matky Boží, vyhazovala krajky a porcelánové pejsky, malovala stěny na bílo a každé ráno chodila na kávu na náměstí. Poznávala město znovu, jako turistka. A protože to turisté dělají, jednoho červencového odpoledne si koupila lístek do podzemí. Jako dítě tam nikdy nebyla. Máma tvrdila, že v podzemí jsou krysy a že tam spadla holka od sousedů.
Průvodce byl muž kolem pětačtyřiceti, v pracovních kalhotách a flanelové košili s vyhrnutými rukávy, se šedým strništěm a hlasem, který se v chodbách příjemně rozléhal. Představil se jako Radek. Vedl skupinu po schodech dolů do chladu, který po rozpáleném náměstí působil jako políček. Vyprávěl o jihlavských stříbrných dolech, o sklepích, které si měšťané hloubili pod domy, o tom, že podzemí je dlouhé přes pětadvacet kilometrů a propojuje celé staré město. Mluvil bez papíru, s humorem, a několikrát se jeho pohled zastavil na Haně o vteřinu déle, než musel.
Nakonec je dovedl do svítící chodby. Zhasl světlo a stěny se rozzářily zelenavým, strašidelným svitem. Děti ve skupině vypískly. Hana stála ve tmě a cítila, že ji něco zlehka zamrazí na zádech. Nebylo to chladem. „Nikdo přesně neví, proč svítí,“ řekl Radek potichu, a zdálo se jí, že stojí přímo vedle ní. „Existuje asi deset teorií. Já osobně věřím, že to dělá schválně. Aby se lidi dole na chvíli zastavili.“
Na konci prohlídky, když se skupina rozcházela, se k ní otočil. „Vy nejste turistka,“ řekl. „Díváte se na ty sklepy, jako byste je znala.“
„Jsem odsud,“ řekla. „Jen jsem tu nebyla třicet let.“
„Tak to vás musím provést nahoře,“ řekl. „Město se změnilo. Ne moc, ale trochu.“
Sešli se druhý den večer u Brány Matky Boží, jen pár kroků od jejího bytu. Radek měl klíč od věže, protože se znal s kastelánem, a vyšli spolu nahoru po úzkých schodech. Nahoře bylo teplo, slunce zapadalo a celá Jihlava ležela pod nimi v oranžovém světle: střechy starého města, věže kostelů, sídliště za řekou a v dálce zelené kopce Vysočiny. Radek otevřel láhev moravského ryzlinku, kterou vytáhl z batohu, a nalil do dvou plechových hrnků. „Pohárky nemám,“ omluvil se. „Jsem průvodce, ne číšník.“
Mluvili dlouho. Radek byl taky rozvedený, už osm let, se dvěma dospělými dětmi a s bývalou ženou, se kterou jezdí na rodinné oslavy. Byl kdysi geolog, pak ho unavily kanceláře a začal dělat průvodce, protože v podzemí je klid. Hana mu vyprávěla o Vinohradech, o štukových stropech a koncipientce, a smála se tomu poprvé bez hořkosti. Pak se na něj podívala a řekla to, co si připravovala celé odpoledne.
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolí„Radku, abys věděl. Nechci nic vážného. Ne teď. Ještě nevím, kdo jsem, když nejsem něčí manželka. Nechci se hned stát něčí přítelkyní.“
Radek se napil, díval se chvíli na město a pak přikývl. „Takže léto,“ řekl. „Bez slibů. Bez plánů. Bez toho, abychom si psali dobrou noc.“
„Přesně tak,“ řekla. „Zvládneš to?“
„Hano,“ řekl, „já trávím dny v chodbách, kde nikdo neví, proč svítí. Umím žít s věcmi, které nemají vysvětlení.“
Políbila ho první. Na vrcholu věže, s hrnkem ryzlinku v ruce a se zapadajícím sluncem v zádech. Pak se oba smáli, protože se jí víno vylilo na sukni. Dolů scházeli potmě, ruku v ruce, a Hana ho u dveří svého bytu nepustila. Bílé stěny ještě voněly barvou. Posteli chyběla čela, ležela jen matrace na podlaze a otevřeným oknem sem dopadalo světlo lampy z ulice. Víc už ta noc nepotřebovala.
Celý červenec a srpen se vídali, když se jim chtělo. Někdy dvakrát týdně, někdy ne celých deset dní. Nikdy nic neplánovali dopředu. Radek jí jednou v úterý poslal fotku stolku v zahradě kavárny a jen slovo „teď?“, a ona tam za deset minut byla. Jindy mu napsala ona, že má na balkoně meloun a nikoho, kdo by ho pomohl sníst.
Ukazoval jí město, které znala a neznala zároveň. Vzal ji na procházku podél Jihlávky, kde jako holka pouštěla lodičky z kůry, a do parku Heulos, kde se pod starými stromy líbali na lavičce jako gymnazisté, zatímco ze zoologické zahrady vedle se ozývali gibboni. Jednou v neděli jeli na kolech k rybníkům za městem a Radek jí na hrázi vyprávěl o kamenech tak zaujatě, že zapomněli na čas a vraceli se za tmy, bez světel, smějíce se jako blázni. Hana si všimla, že se na ni lidi na náměstí zase dívají. Ne jako na tu Praženku, co se vrátila, ale jako na ženu, která se usmívá. Paní z pekárny se jí jednou zeptala, jestli se nezamilovala. „Ne,“ řekla Hana. „Jenom se mám ráda.“ A paní z pekárny přikývla, jako by to byla ta nejrozumnější odpověď na světě.
V červenci začal Mahlerův festival. Hana chodila na koncerty, jak to jen šlo, a Radek jednou šel s ní, v saku, které mu bylo o číslo menší. Seděli v kostele svatého Ignáce a poslouchali písně na slova z Chlapcova kouzelného rohu. Radek usnul v polovině druhé písně a opřel se hlavou o její rameno. Nechala ho spát. Po koncertě šli k Mahlerovu domu ve Znojemské ulici a Radek jí vyprávěl, jak tu malý Gustav vyrůstal nad tátovou výčepnou a jak se učil hrát na piano, zatímco dole opilí vozkové zpívali lidovky. „Možná proto má v symfoniích tolik dechovky,“ řekl. Hana se smála až ke kašně na náměstí.
Nikdy si nepsali dobrou noc. Nikdy nemluvili o budoucnosti. A právě proto, pomyslela si Hana jednou ráno, když pozorovala, jak spí na matraci s nohama přes její kotníky, je to to nejupřímnější, co za poslední roky zažila.
Na konci srpna jí Radek řekl, že jede na podzim na tři měsíce na Island, dělat průvodce do jeskyní. Hana čekala, že ji to zabolí. Nezabolelo. Cítila jen vděčnost, lehkou jako vítr na věži.
„Tak to je konec léta,“ řekla.
„Konec léta,“ souhlasil. „Ne konec všeho. Ale taky nic neslibuju.“
„To je dobře,“ řekla Hana a myslela to vážně.
Na podzim si koupila k matraci konečně postel. Chodí na kávu na náměstí, které už jí nepřipadá malé. Přihlásila se na kurz keramiky a do sboru, kde zpívá alt. Někdy jde sama do podzemí, s odpolední skupinou, a když průvodce zhasne ve svítící chodbě, zavře oči a usměje se. Něco tam dole svítí a nikdo neví proč. A ona se naučila, že to tak je v pořádku.







