Třetina na rozmyšlenou
Dana, 38 · Kladno
Dana měla za sebou dvanáctihodinovou službu na interně, když jí Petr napsal, jestli by v sobotu nešla na hokej. Seděla v šatně kladenské nemocnice, v jedné ruce telefon, v druhé rohlík s pomazánkou, a nevěděla, jestli se má smát, nebo urazit. Na první rande po dvou letech si představovala spíš vinárnu, svíčku na stole a rozhovor, během kterého by mohla nenápadně zjistit, jestli dotyčný není blázen. Ne zimní stadion a pivo v kelímku.
„Nerozumím hokeji,“ odepsala.
„To je skvělé,“ přišlo zpátky. „Aspoň budu mít co vysvětlovat. A kdyby to bylo nudné, v přestávkách se dá mluvit. Mezi třetinami je dvacet minut. To je víc času, než kolik mají lidi na většině rande.“
Zasmála se nahlas, až se kolegyně otočila. Petr, jedenačtyřicet, elektrikář z Rozdělova, rozvedený, jeden syn v pubertě. Psali si tři týdny. Byl vtipný a neotravný, ptal se, jak se má po noční, a nikdy nepsal po půlnoci. Po manželství s mužem, který jí deset let vyčítal, že je pořád v práci, a pak odešel za ženou, která nebyla v práci nikdy, to bylo jako doušek studené vody. Napsala mu: „Dobře. Ale jestli budu mrznout, půjdeme do vinárny.“
V sobotu odpoledne odvezla desetiletou Terezku k mámě do Švermova. Terezka se na ni na zadním sedadle dívala do zpětného zrcátka s podezřívavým úsměvem. „Ty jdeš na rande,“ prohlásila. „Jdu na hokej,“ opravila ji Dana. „S kamarádem.“ „S kamarádem se nemaluješ,“ řekla dcera s neúprosnou logikou desetiletých a Dana raději zesílila rádio. Doma pak stála před skříní a zjistila, že nemá nic, co by se hodilo zároveň na rande i na zimní stadion. Nakonec si vzala tmavé džíny, teplý svetr v barvě vína a náušnice, které jí kdysi dala sestra a které nikdy nenosila, protože se nebylo kam. Podívala se do zrcadla a poprvé po dlouhé době se nehodnotila. Jen se na sebe usmála.
Sešli se v sobotu v pět na náměstí Starosty Pavla, u Mariánského sloupu. Náměstí bylo prosincově vyzdobené, na stromě svítily žárovky a u stánku se prodával svařák. Dana přišla o pět minut později, schválně, aby nemusela čekat. Petr stál u sloupu v tmavé bundě a v šále v barvách Rytířů, tak nesmělý, že se jí hned ulevilo. Měla strach ze sebevědomých mužů. Tenhle vypadal, že má strach sám.
„Myslel jsem, že nepřijdeš,“ řekl.
„Pět minut,“ řekla. „To je u sestry přesnost.“
Do zápasu zbývala hodina, tak se prošli kolem zámku. Petr jí vyprávěl, jak sem jako kluk chodil s dědou, který celý život dělal na Poldovce, a jak mu děda ukazoval, odkud bylo za noci vidět záři z vysokých pecí. „Celý Kladno bylo rudý,“ řekl. „Teď je tu klid. Někdy mi ten rámus chybí, i když jsem ho skoro nezažil.“ Dana si všimla, že když mluví o dědovi, dívá se někam daleko a ztiší hlas. Ženy si takových věcí všímají dřív než pěkných očí. I když ty měl taky.
Dali si svařák u stánku a Petr trval na tom, že zaplatí. Nehádala se. Po dvou letech, kdy platila všechno sama, od nájmu přes kroužky pro dceru až po opravu pračky, bylo příjemné nechat někoho, aby zaplatil třicet korun za horké víno.
Na stadionu byl hluk, jaký Dana nečekala. Bubny, píšťalky, zpěv z kotle za brankou, řev, když se Rytíři dostali do útoku. Sedli si na sektor naproti střídačkám. Petr jí trpělivě vysvětloval, co je ofsajd, co je zakázané uvolnění a proč hráči pořád střídají. „Každá lajna je na ledě jen chvilku,“ řekl. „Na víc nemají sílu. Tak to je spravedlivé.“
„To je jako na směně,“ řekla Dana. „Kdybys musel být u pacientů dvanáct hodin v kuse naplno, taky bys odpadl.“
„A ty neodpadáš?“
„Odpadám,“ přiznala. „Doma. Na gauči. Většinou v uniformě.“
Petr se na ni díval s něčím, co vypadalo jako obdiv, a pak řekl, že jeho máma ležela loni tři týdny na chirurgii a že si tam poprvé v životě uvědomil, co sestry dělají. „Nosily jí čaj, i když už měly dávno jít domů,“ řekl. „Jedna s ní v noci hrála karty, protože máma nemohla spát.“ Dana pokrčila rameny, jako že to nic není, ale bylo jí to milé víc, než chtěla přiznat. Za dvanáct let manželství jí nikdo neřekl, že její práce má smysl. Byla to jen práce, kvůli které nebyla doma.
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolíV první třetině dostali Rytíři gól a Petr zasténal, jako by ho bolel zub. Dana nevědomky položila ruku na jeho předloktí, jako by uklidňovala pacienta, a pak ji tam nechala. On se nepohnul, jen se na ni krátce podíval. Ve druhé třetině Kladno vyrovnalo a celý stadion vyskočil. Dana vyskočila taky, aniž by přesně věděla proč, a Petr ji v tom nadšení objal kolem ramen. Když se posadili, jeho ruka zůstala na opěradle za jejími zády. Mluvili v přestávkách, jak slíbil. O dětech, o bývalých, o tom, jak se člověk po rozvodu učí nevařit pro čtyři, když je doma sám. Dana řekla, že první měsíc pořád kupovala dvoje rohlíky navíc. Petr řekl, že první měsíc nemohl spát v posteli a spal na gauči, protože postel byla najednou strašně široká.
Ve třetí třetině se nic nestalo, ale Dana už to nesledovala. Sledovala, jak se Petrovi při každé šanci zatíná čelist, jak si mne ruce, jak se omlouvá sousedovi, když ho strčí loktem. Zápas skončil nerozhodně, prodloužení nic nerozhodlo, a když Rytíři vyhráli nájezdy, Petr se k ní otočil se zářivým úsměvem. „Vidíš? Přinesla jsi štěstí.“
„Tak to musím chodit častěji,“ řekla a sama se zarazila, jak rychle to vyslovila.
Zima štípala do tváří, ale nechtělo se jim do tepla. Petr navrhl, že ji doprovodí domů pěšky, přes Sletiště. Šli parkem kolem fotbalového stadionu, pod holými stromy, po cestičkách, kde se ve světle lamp třpytila jinovatka. Na lavičce se líbal nějaký pár tak vášnivě, že Dana rychle uhnula pohledem a Petr se rozesmál. „Tady jsem se poprvé líbal,“ řekl. „Bylo mi čtrnáct a ona měla rovnátka. Zasekli jsme se.“
„To se stává,“ řekla Dana vážně. „Na pohotovosti jsme to jednou řešili.“
„Vážně?“
„Ne,“ řekla a smála se tak, že musela zastavit.
Chvíli šli mlčky. Dana cítila, jak se jejich ruce při chůzi občas dotknou, rukavice o rukavici. Pak Petr tu svou sundal a strčil do kapsy. Ona udělala totéž. Jeho dlaň byla teplá a trochu hrubá, dlaň člověka, který pracuje rukama. Neřekli o tom ani slovo.
Před jejím domem v Kročehlavech se zastavili. V okně v přízemí svítila televize paní Novotné, která sleduje všechno a všechny. Dana si pomyslela, že je jí to poprvé za dva roky jedno.
„Dcera je u babičky,“ řekla. „Ale dneska tě dovnitř nepozvu.“
„Já vím,“ řekl Petr. „Ani jsem to nečekal.“
„Ne proto, že bych nechtěla,“ dodala tiše. „Ale protože chci, aby to mělo ještě další třetinu.“
Podíval se na ni tak, jak se na ni nikdo nedíval roky, a pak ji políbil. Pomalu a dlouho, s rukama na jejích tvářích, aby jí nebyla zima. Dana zavřela oči a slyšela jen vzdálené auto na hlavní silnici a svoje srdce, které bušilo jako bubny v kotli. Když se od sebe odtáhli, paní Novotná v okně už nesledovala televizi.
„Příští sobotu hrajeme venku,“ řekl Petr. „Ale v neděli bych tě mohl vzít do vinárny. Se svíčkou.“
„Svíčka stačí,“ řekla Dana. „A pak uvidíme, jak dlouhé bude prodloužení.“
Nahoře v bytě si sedla na gauč, v kabátě a bez rozsvícení. Na telefonu už svítila zpráva: „Doma. Děkuju za nejlepší zápas sezóny. A to jsem ho skoro neviděl.“ Dana se usmála do tmy a napsala zpátky jediné slovo, které se ten večer naučila: „Nájezdy?“







