Sobota bez kočárku
Lucie, 34 · Brno
V pátek v pět odpoledne zazvonil u dveří Lucčin bývalý partner a Matýsek, pět let, dinosauří batoh, vyběhl do chodby dřív, než stačila zapnout bundu. „Ahoj mami, v neděli!“ zavolal ze schodů a ani se neotočil. Lucie stála ve dveřích bytu v Žabovřeskách s rukou ještě zvednutou k mávání a pak ji pomalu spustila. Poprvé od porodu měla před sebou celý víkend. Čtyřicet osm hodin, ve kterých nikdo nebude chtít párek, pohádku, ani vědět, proč je nebe modré.
První hodinu uklízela. Druhou seděla na gauči a nevěděla, co s rukama. Kolem osmé otevřela aplikaci, kterou jí kamarádka Jitka nainstalovala v březnu „jen tak, ať vidíš, že na světě ještě jsou normální chlapi“. Lucie tam za tři měsíce napsala sotva pár zpráv, protože večer usínala s Matýskem v posteli a ráno nestíhala ani kafe. Ale jeden rozhovor se táhl. Adam, třicet osm, geodet, ten, co jí psal o tom, jak měří hranice pozemků v zapadlých vesnicích na Vysočině a jak se s ním jednou hádal starý pán s vidlemi o půl metru louky.
„Mám celý víkend volno,“ napsala mu, a než to stačila smazat, odeslala to. Pak telefon položila displejem dolů na stůl, jako by ji mohl kousnout.
Odpověď přišla za tři minuty. „To je nejlepší zpráva týdne. Jsi ranní ptáče? Protože já bych tě pozval na snídani na Zelný trh. V osm, u kašny Parnas. Večerní rande jsou přeceňovaná.“
Ranní ptáče byla. Pět let se budila v šest, ať chtěla, nebo ne. V sobotu vstala ještě dřív, osprchovala se, oblékla si žluté šaty s drobným vzorem a bílé tenisky, protože na Zelný trh se v podpatcích nechodí, to ví každá Brňačka. Jela dvanáctkou do centra a pak šla pěšky Masarykovou nahoru, kolem Domu pánů z Lipé, kde už otevírali kavárnu a vynášeli stolky na chodník.
Zelný trh voněl jahodami, koprem a čerstvým chlebem. Trhovkyně z Moravského Slovácka skládaly bedýnky s ředkvičkami, pán s knírem prodával med v zavařovacích sklenicích a u kašny Parnas se holubi pohodlně rozvalovali na barokních skalách, jako by jim to celé patřilo. Adam tam stál s dvěma papírovými kelímky kávy a sáčkem, ze kterého vykukovaly koláče. Byl menší, než si ho představovala, zato měl opálené ruce a smích, který se mu dělal nejdřív v očích.
„Tvarohový, nebo makový?“ zeptal se místo pozdravu.
„Makový. Tvarohové jsou pro lidi, kteří se bojí riskovat.“
„Tak to jsem si vybral správnou ženskou,“ řekl a podal jí oba.
Sedli si na schody u Reduty a jedli koláče z papíru. Lucie si uvědomila, že poprvé po letech jí nikdo nevytahuje nic z ruky a nikdo se neptá, jestli může kousek. Adam vyprávěl o své práci, o teodolitu, o hraničnících z devatenáctého století schovaných v kopřivách. Ona mu vyprávěla o Matýskovi a o tom, že dinosauři jsou u nich doma něco jako náboženství. Nečekala, že se bude ptát dál. Ptal se. Chtěl vědět, který dinosaurus je Matýskův oblíbený, a když řekla, že ankylosaurus, vážně přikývl: „Kluk má vkus. Obrněný, ale neútočí. Jen se brání.“
Lucie se na něj podívala a pomyslela si, že to by mohla být docela přesná věta i o ní.
Po snídani se jen tak toulali. Prošli Kapucínským náměstím, kolem kapucínské hrobky, do které Adam odmítl jít, protože mumie se prý po ránu nesnášejí s koláči. Po Husové vystoupali parkem na Špilberk. Nahoře foukal vítr, dole se Brno táhlo až k Hádům a k Petrovu s jeho dvěma věžemi, které z téhle strany vypadaly jako dva štíhlé prsty zvednuté k nebi.
Na hradbách se opřeli o zeď a Adam začal ukazovat. „Tamhle Lesná, tam Královo Pole, tam Bystrc a přehrada. Tady na Žlutém kopci jsem vyrůstal. Každý kus tohohle města mám někde proměřený.“
„A mě bys změřil jak?“ zeptala se Lucie, napůl žertem.
Otočil se k ní a chvíli se jen díval, opravdu dlouho, jak se to na prvním rande nedělá. „Tebe bych neměřil. Tebe bych si nakreslil od ruky.“
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolíZčervenala a obrátila se zpátky k výhledu. Ale jeho ruka ležela na zdi hned vedle její a po chvíli se jejich malíčky dotkly. Ani jeden neuhnul.
Na zpáteční cestě ze Špilberku se zastavili na Dominikánském náměstí, kde hrál pouliční muzikant na violoncello Bacha. Adam mu hodil do pouzdra padesátikorunu a Lucie si všimla, že zůstal stát až do konce skladby, s hlavou trochu na stranu, úplně zaujatý. Pomyslela si, že muž, který umí takhle poslouchat violoncello, možná umí poslouchat i lidi. A že to je vlastně vzácnější než cokoli, co kdy hledala v profilech.
Oběd si dali v malé vietnamské jídelně na Údolní, pak zapadli do kina Art na odpolední film, kterému Lucie vůbec nevěnovala pozornost, protože Adam jí v půlce potichu vzal ruku a hladil ji palcem po kloubech, pomalu, jednotvárně, až jí z toho tuhla záda. Když vyšli ven, bylo pět hodin a nad Kraví horou se stahovaly mraky.
„Asi bude pršet,“ řekl.
„Asi jo,“ řekla.
Chvíli stáli na chodníku a oba věděli, že teď se rozhoduje. Lucie myslela na svůj byt. Na hromádku Matýskových autíček v předsíni, na nedokončené pexeso na stole, na to, že v lednici má jen jogurty s obrázky a půlku kuřete. Na to, že ho tam vlastně chce.
„Mám doma víno a špagety,“ řekla nakonec. „A upozorňuju, že v předsíni je nášlapná mina z lega.“
„Jsem geodet,“ řekl Adam. „Terén je moje specialita.“
První kapky spadly, když vystupovali z tramvaje na Burianově náměstí. Než doběhli k domu, lilo jako z konve a Lucčiny žluté šaty byly celé tmavé od vody. Smáli se na schodech jako děti a Adam jí v předsíni pomohl zout mokré tenisky, klekl si na koleno a rozvazoval tkaničky tak soustředěně, jako by na tom závisel katastr celé republiky.
Lucie mu dala ručník a sama si šla převléct do ložnice. Když se vrátila v dlouhém svetru, stál v obýváku u poličky a díval se na fotku, kde Matýsek drží obřího plastového tyranosaura. Vařili spolu. Adam krájel cibuli tak jemně, až se tomu musela smát, ona míchala omáčku a víno pili rovnou z hrnků, protože skleničky byly umyté jen dvě a jedna z nich měla na sobě Mašu a medvěda.
Po večeři seděli na gauči mezi polštářky ve tvaru hvězd a venku pořád pršelo. Lucie mu vyprávěla o porodu, o tom, jak se rozešla s Matýskovým tátou, když byl malému rok, o nocích, kdy brečela do polštáře, aby to syn neslyšel. Nevěděla, proč mu to říká. Adam nic neradil, jen poslouchal a držel ji za ruku, a když domluvila, řekl jen: „Tak to jsi byla dlouho ankylosaurus.“
Rozesmála se tak, že se jí zalily oči. A pak ji políbil, nebo ona jeho, později už to ani jeden z nich nedokázal říct. Kuchyňská lampa zůstala svítit a déšť bubnoval do parapetu, dokud ho nepřestali slyšet. Co bylo potom, patří jen jim dvěma a té dlouhé, pomalé noci v Žabovřeskách.
V neděli ráno Lucie poprvé po pěti letech spala až do devíti. Když otevřela oči, Adam seděl na kraji postele a skládal na nočním stolku z lega malý domeček. „Našel jsem ho v předsíni,“ řekl. „Bosou nohou. Asi mi nakonec dlužíš odškodné.“
Snídali na balkoně, kde se po dešti všechno lesklo. O půl páté měl přivézt Matýska táta. Adam odešel ve tři, s polibkem ve dveřích a se slibem, že za týden zase napíše. Lucie pak stála v předsíni, uklízela autíčka a zjistila, že si pobrukuje. Když se ozval zvonek a Matýsek jí skočil kolem krku, zeptal se, proč má máma takovou radost.
„Protože jsem viděla ankylosaura,“ řekla. „Živého.“
Matýsek na ni zíral s otevřenou pusou. A Lucie se smála celý večer.







