PotkatŽenu

Dva pokoje na Jizerce

Jana, 29 · Liberec

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že pojedu na první rande s batohem na zádech a s rezervací na horskou chatu, vysmála bych se mu. Jsem koncipientka v advokátní kanceláři na Šaldově náměstí, nosím saka, píšu žaloby a všechno plánuju dva týdny dopředu. Moje poslední vztahy začínaly vždycky stejně: kafe, víno, kino, a pak se to táhlo, dokud to jeden z nás neukončil zprávou.

Filip psal jinak. Na seznamce jsme se našli v listopadu a on mi hned druhý den poslal fotku své dílny v Janově, kde fouká sklo. Ohnivá pec, rozžhavená koule na konci píšťaly a jeho obličej, soustředěný a zpocený. Pod fotkou napsal: „Takhle vypadám nejčastěji. Kdyby tě to odradilo, chápu.“ Neodradilo. Psali jsme si celou zimu, dlouhé zprávy, skoro dopisy. On mi posílal fotky vánočních ozdob, které foukal na zakázku pro nějaký obchod ve Vídni, já jemu citace ze zákoníku, které ho neskutečně bavily.

V únoru napsal: „Navrhuju vynechat kafe. Kafe je na první rande nuda, protože se u něj nic nedozvíš. Pojďme na víkend na Jizerku. Poběžíme na běžkách, večer budeme sedět u kamen a když si nesedneme, aspoň budeš mít krásný výlet. Zarezervuju dva pokoje. Žádné závazky.“

Přečetla jsem si to asi desetkrát. Pak jsem zavolala své sestře do Prahy a ona řekla jen: „Jano, ty jsi za posledních pět let neudělala nic spontánního. Jeď.“

Celý týden před odjezdem jsem se chovala jako blázen. V kanceláři jsem třikrát přepsala tutéž větu v odvolání, protože jsem myslela na sníh. V úterý jsem si v obchodě se sportovním zbožím v Pražské ulici koupila nové termoprádlo a pak ho doma vrátila do tašky, protože mi přišlo směšné kupovat si věci kvůli muži, kterého jsem nikdy neviděla. Ve středu jsem ho vytáhla znovu. Ve čtvrtek mi Filip poslal seznam věcí, které si mám vzít, a na konci stálo: „A vezmi si něco, v čem se ti dobře sedí u kamen. Na tom záleží víc než na vosku na běžky.“ Zabalila jsem si nakonec starý vlněný svetr po tátovi, s dírou na lokti. Pořád nevím proč.

V sobotu v osm ráno jsem stála na autobusovém nádraží ve Fügnerově ulici s běžkami v obalu a s batohem, ve kterém bylo až moc věcí. Filip přijel autem z Jablonce, zaparkoval u tramvajové smyčky a šel ke mně s úsměvem, který jsem znala z fotek, jen byl širší. Byl vysoký, zarostlý, v obnošené bundě, a na krku měl jizvu od popálení. Obejmul mě hned, jako bychom se znali roky, a mě překvapilo, že mi to vůbec nevadí.

„Autem tam nahoru nepojedeme,“ řekl. „Autobus je romantičtější. A navíc cestou uvidíš Liberec z výšky.“

Autobus stoupal serpentinami přes Kristiánov, za oknem se Liberec zmenšoval, radnice s věží vypadala jako hračka a nad ním se bělal Ještěd s tím svým hotelem jako vesmírná raketa. V Bedřichově jsme vystoupili do sněhu po kolena. Nazuli jsme běžky a vyrazili po magistrále směrem na Jizerku.

Upřímně, na běžkách jsem stála naposledy na gymnáziu. Filip jel přede mnou klidným tempem a pořád se otáčel. Když jsem na sjezdu za Knajpou upadla do sněhu jak pytel brambor, nezačal se smát, ale lehl si vedle mě do závěje a díval se na nebe. „Tady se líp přemýšlí,“ řekl. Leželi jsme ve sněhu, nad námi smrky obalené námrazou jako cukrem, a smáli jsme se tak dlouho, že mi byla zima i přes termoprádlo.

Na Smědavě jsme si dali v chatě česnečku a svařák. Filip mi vyprávěl, jak se k foukání skla dostal. Jeho děda foukal perle v Jablonci, táta taky, a on chtěl být původně programátor, dokud mu v osmnácti neumřel děda a on nezjistil, že neumí vyhodit jeho píšťaly. „Tak jsem je vzal do ruky,“ řekl. „A už jsem je nepustil.“

Zbytek cesty ze Smědavy na Jizerku vedl lesem, kde už nebyl skoro nikdo. Jen naše stopy, praskání mrazu ve větvích a občas vzdálený hlas nějakého osamělého běžkaře. Filip mi ukazoval stopy zvířat ve sněhu, srnčí, liščí, a jednou i něco, o čem tvrdil, že je rys, i když jsem mu to nevěřila. Na jednom místě zastavil a ukázal mi mezi stromy rašeliniště, bílou pláň, nad kterou se už kouřilo mrazivé odpoledne. „Tady prý bývá nejchladnější místo v republice,“ řekl. „Minus čtyřicet v zimě není nic zvláštního.“ Přitiskla jsem se k němu, abych se zahřála. Byla to výmluva a on to věděl.

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí

Na Jizerku jsme dojeli, když už se stmívalo. Osada byla zasněžená, pár dřevěných domů, hospoda a nad tím vším hvězdy, které v Liberci kvůli světlům nikdy nevidíte. Ubytovali jsme se v hotelu Pyramida, dva pokoje vedle sebe, přesně jak slíbil. Když mi na recepci podával klíč, podíval se na mě a řekl: „Dvanáctka je tvoje. Já jsem vedle. Stěna je prý tenká, tak nechrápej.“

V pokoji jsem se převlékla do tátova svetru s dírou na lokti a chvíli jsem seděla na posteli a poslouchala, jak se vedle za stěnou Filip sprchuje. Srdce mi bušilo, jako bych stála před senátem krajského soudu. Pak jsem se sama sobě zasmála a šla dolů. Filip už seděl u kamen, a když uviděl ten svetr, jen kývl, jako by přesně tohle čekal.

Večer jsme seděli v jídelně u kamen. Mimo nás tam byla jen parta starších běžkařů z Německa, kteří zpívali nějaké písně a nabízeli nám slivovici. Filip se s nimi hned bavil německy, kterou prý pochytil od zákazníků, a já seděla, pila grog a dívala se na něj, jak gestikuluje těma velkýma, popálenýma rukama. Pomyslela jsem si, že je to nejlepší první rande v mém životě, a to jsme se ještě ani nepolíbili.

Když Němci odešli spát, zůstali jsme u kamen sami. Mluvili jsme o věcech, o kterých se na prvním rande nemluví. O tom, čeho se bojíme. On se bojí, že bude jednou jako děda, zavřený v dílně, sám a šťastný jen se sklem. Já se bojím, že jednou budu stará advokátka s kočkou, která bude všechno vědět předem. „To nebudeš,“ řekl. „Dneska jsi jela na běžkách s cizím chlapem na Jizerku. To žádná stará advokátka s kočkou neudělá.“

Z kamen praskalo dřevo a venku bylo úplné ticho, takové, že bylo slyšet, jak ze střechy padá sníh. Filip mi podal ruku přes stůl, dlaní nahoru, jako když se nabízí něco křehkého. Položila jsem do ní svou.

Na chodbě u pokojů jsme se zastavili. Dvanáctka vlevo, třináctka vpravo. Filip stál s klíčem v ruce a nic neříkal. Čekal. Všimla jsem si, že čeká opravdu, že by klidně otočil klíčem ve své třináctce a popřál mi dobrou noc, a že by to myslel vážně.

Právě to rozhodlo.

„Ta stěna je prý tenká,“ řekla jsem. „Nebylo by škoda, kdyby na ni zbytečně chrápali dva lidi?“

Rozesmál se, tiše, aby nevzbudil Němce, a pak mě políbil. Pomalu, jako by foukal sklo, jako by věděl, že spěchem se všechno pokazí. Klíč od třináctky jsem ráno našla na chodbě na koberci. Nikdo ho tu noc nepotřeboval, a víc vám o té noci neřeknu.

V neděli ráno bylo modré nebe a sníh se třpytil, až bolely oči. Snídali jsme u okna, Filip mi mazal chleba máslem a vyprávěl, že v pondělí musí dodělat šedesát ozdob pro Vídeň. Zpátky do Bedřichova jsme jeli pomaleji, protože jsme se každou chvíli zastavovali. Někdy kvůli výhledu, někdy kvůli sobě.

V Liberci na nádraží mi podal malou krabičku zabalenou v novinách. Doma jsem ji rozbalila. Uvnitř byla skleněná kulička, průhledná, a v ní zatavená drobná modrá vločka. Na lístečku stálo jeho neumělým písmem: Dvě osoby, jeden pokoj. Dohromady to dává víc než součet. F.

Kulička dnes visí u mé kanceláře na Šaldově náměstí, přímo nad stolem se spisy. Kolegové se ptají, co to je. Říkám jim, že precedens.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Liberec

Další příběhy

Sobota bez kočárku

Syn odjel na víkend k tátovi a Lucie má čtyřicet osm hodin, se kterými neumí naložit. Tak si domluví rande na sobotní ráno na Zelném trhu – a den se natahuje až do noci.

Lucie, 34 · Brno

Víkend Velké pardubické

Jeden lístek navíc, dvě noci v penzionu u Chrudimky a žena, se kterou si zatím jen psal. Martin jede na Velkou pardubickou kvůli koním. Domů se vrací kvůli někomu jinému.

Martin, 45 · Pardubice

Druhý šálek na Letné

Sedmnáct let manželství, pak byt v Holešovicích a jeden prázdný šálek navíc. Markéta jde na první rande po rozvodu – na Letnou, s mužem, který jí posílá zprávy o počasí nad Vltavou.

Markéta, 44 · Praha

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženu z okolí

Je ti alespoň 18 let?

Obsah tohoto webu je určen jen dospělým, tedy lidem od 18 let výš. Pokračováním prohlašuješ, že máš plnoletost za sebou a že tě témata seznamování a schůzek dospělých lidí neurazí.