Víkend Velké pardubické

Martin, 45 · Pardubice

Bratr zavolal ve čtvrtek večer. „Promiň, Marťo, malá má neštovice, Jana je na služebce, nemůžu.“ Martin stál v kuchyni svého bytu v Chrudimi, v ruce dva lístky na tribunu Velké pardubické, které kupovali už v květnu, a dva noclehy v penzionu u Chrudimky zaplacené dopředu. Na Velkou jezdili s bratrem každý rok od chvíle, kdy jim táta poprvé ukázal Taxisův příkop. Bylo jim tehdy devět a jedenáct a ten obrovský skok s vodním příkopem za plotem jim připadal jako konec světa.

Chvíli hleděl na lístky. Pak otevřel v telefonu rozepsanou konverzaci. Alena, čtyřicet, Pardubice. Psali si dva týdny, většinou pozdě večer, o knihách, o jejím synovi, který odešel studovat do Brna, o jeho práci stavbyvedoucího, o tom, že oba neumějí vařit rýži. Na fotce měla krátké tmavé vlasy, šálu přes rameno a v ruce kelímek kávy. Ještě se neviděli. Napsal jí: „Nechci, aby to znělo divně, ale mám navíc lístek na Velkou pardubickou. A celý víkend volno. Kdybys chtěla, začneme v sobotu kávou a uvidíme.“

Odpověď přišla za čtyři minuty. Martin je počítal. „Na Velké jsem nebyla od dětství. Káva v sobotu ve dvě pod Zelenou bránou. Když budeš divný, uteču na zámek.“

V sobotu bylo jedno z těch říjnových odpolední, kdy je vzduch průzračný a světlo nízké a zlatavé. Martin přijel vlakem, nechal tašku v penzionu a na Pernštýnskou ulici dorazil o dvacet minut dřív. Procházel se kolem barevných měšťanských domů s renesančními štíty a četl si cedule obchodů, jen aby se nemusel dívat na hodinky. Na Pernštýnském náměstí stála skupinka Angličanů v tvídových sakách, zjevně kvůli dostihům, a hádali se nad mapou.

Alena přišla přesně ve dvě. Byla menší, než čekal, v tmavě zeleném kabátě, a měla v očích něco rozpustile zkoumavého, jako by si ho měřila a zároveň se tím bavila. „Takže ty jsi ten stavbyvedoucí, co neumí vařit rýži,“ řekla místo pozdravu. „A ty jsi ta, co utíká na zámek,“ odpověděl. Oba se rozesmáli a první minuta, které se Martin bál celé dopoledne, byla pryč.

Vyšli na Zelenou bránu. Schody byly úzké a strmé a Alena šla první. Nahoře foukalo, pod nimi se rozkládaly červené střechy starého města, za nimi zámek obklopený valy a v dálce, za řekou, Kunětická hora s hradem na vrcholu jako nakreslená. Alena mu ukázala, kde bydlí, kde chodila na gymnázium a kde se jako patnáctiletá poprvé líbala s klukem, který pak odjel do Kanady. „Na Velkou jsme chodili s tátou,“ řekla. „Vždycky jsme vsadili dvacet korun na koně s nejhezčím jménem. Nikdy jsme nevyhráli.“

Z brány sešli k zámku. Prošli se po valech, kde se v příkopech válelo spadané listí, a Alena mu vyprávěla o Pernštejnech a jejich zubrech, jako by mluvila o sousedech. Na nádvoří si sedli na lavičku. Martin si uvědomil, že už hodinu nemyslí na bratra, na stavbu ani na nic jiného než na tuhle ženu, která se smála nahlas a bez rozpaků, až se po nich otáčeli lidé.

Zeptala se ho, proč se rozvedl. Neuhnul. Řekl jí, že se s bývalou ženou nikdy nehádali, a že právě to byl možná ten problém: dvacet let klidného soužití, dvě oddělené televize, dovolená každý rok ve stejném kempu u Lipna. Jednoho dne si oba u snídaně uvědomili, že spolu už roky nemluví o ničem jiném než o tom, kdo vyzvedne auto z opravy. Rozešli se slušně a dodnes si posílají přání k narozeninám. Alena kývala. Její příběh byl jiný, ale konec podobný. „Nejhorší nebylo, že odešel,“ řekla. „Nejhorší bylo zjistit, že mi vlastně nechybí. Tak jsem začala hledat, co mi chybí doopravdy.“

Večeřeli v malé restauraci na Třídě Míru, kam ho Alena dovedla, protože tam podle ní dělali nejlepší svíčkovou ve městě. Vypili láhev frankovky a pak další sklenku. Mluvili o manželstvích, která skončila bez velkých dramat, jen tichým vyprchalým unavením, o dětech, které odešly z domu a nechaly za sebou podivně velké byty. Alena řekla, že se poslední rok učí být sama sebou, ne něčí mámou a něčí ženou. „Je to těžší, než to zní,“ dodala. „Musíš zjistit, co vlastně chceš jíst k snídani.“

„A co chceš jíst k snídani?“ zeptal se.

Podívala se na něj přes okraj sklenky dlouze, pátravě. „To ti možná řeknu zítra.“

Z restaurace šli pomalu k Chrudimce. Nad řekou visela mlha a lampy v ní měly svatozáře. U mostku se Alena zastavila, vytáhla z kabelky malý balíček v celofánu a podala mu ho. Byl to pardubický perník ve tvaru srdce, polevou na něm stálo „Pro štěstí“. „Koupila jsem ho dopoledne, pro jistotu,“ řekla. „Kdybys byl divný, snědla bych ho sama.“

„Takže nejsem divný?“

„Jsi trochu divný,“ řekla a stoupla si na špičky. „Ale mně se to líbí.“

Políbila ho. Jemně a pak ne už tak jemně, s rukama pod jeho bundou, a Martin měl pocit, že mlha nad řekou zhoustla, aby je zakryla. Penzion byl dvě stě metrů odtud. Recepční už spala a klíč visel na háčku vedle dveří, tak jak mu to majitelka odpoledne vysvětlila. Dřevěné schody vrzaly pod každým krokem, což je rozesmálo, a v pokoji pak nerozsvítili. Perníkové srdce zůstalo ležet na nočním stolku, nedotčené, až do rána.

V neděli se vzbudili pozdě. Alena seděla na posteli zabalená do deky, u okna, a dívala se na řeku. „Míchaná vajíčka,“ řekla, když otevřel oči. „To je odpověď na tvoji otázku. Míchaná vajíčka a černá káva a nikam nespěchat.“ Majitelka penzionu jim je přinesla dolů do jídelny s úsměvem, který nic nekomentoval a všechno věděl.

Na závodiště jeli autobusem plným lidí v kloboucích, v holinkách a s termoskami. Tribuna se plnila, voněly langoše a svařák, z amplionů hrála dechovka. Alena si koupila program a s vážnou tváří studovala jména koní. „Vsadíme na toho s nejhezčím jménem,“ prohlásila. „Tradice je tradice.“ Vybrala valacha, jehož jméno jí připomínalo název starého filmu, a vsadila dvacet korun. Martin přidal dalších dvacet.

Našli si místo u zábradlí, odkud bylo vidět na dlouhou rovinku i na vzdálené překážky. Kolem nich postávali starší pánové s dalekohledy a notýsky, kteří znali rodokmeny koní lépe než své vlastní, a mladé páry, které přišly hlavně kvůli fotkám. Martin Aleně vysvětloval, co je Velký vodní skok a proč se jezdí přes oranici, a ona poslouchala s předstíranou vážností a pak se ho zeptala, jestli koně vědí, že jsou slavní. Nevěděl, co odpovědět. Koupil jim svařák a stáli těsně vedle sebe, protože od Kunětické hory foukal studený vítr.

Když se koně blížili k Taxisovu příkopu, celá tribuna ztichla. Martin to ticho znal, zažil ho třicetkrát, a přesto se mu vždycky sevřel žaludek. Koně se vznesli, jeden po druhém, bláto vystříklo, jeden jezdec vypadl ze sedla a zase se zvedl, publikum vydechlo. Alena mu nevědomky zaryla prsty do paže. Jejich valach příkopem prošel čistě a pak se pomalu propadal pořadím, až doběhl sedmý z dvanácti. Alena se smála tak, že jí tekly slzy. „Vidíš? Zase nic. Táta by byl spokojený.“

Na nádraží ho doprovodila v pět. Stáli na peroně, vlak do Chrudimi měl zpoždění, jako vždycky, a oba byli rádi. Martin nevěděl, co říct. Neuměl ty věty, které se říkají na konci víkendu, věty o tom, že to bylo hezké a že se uvidí. Chtěl říct něco přesnějšího.

„Příští sobotu,“ začal. „U nás v Chrudimi je taky náměstí. Menší. A nemáme Zelenou bránu, ale mám doma pánev a vajíčka.“

Alena se usmála tím svým zkoumavým úsměvem. „Umíš dělat míchaná vajíčka?“

„Ne,“ přiznal. „Ale do soboty se to naučím.“

Ve vlaku rozbalil perníkové srdce z celofánu a ulomil kousek. Bylo tvrdé, kořeněné, sladké, přesně takové, jak si ho pamatoval z dětství. Zbytek zase pečlivě zabalil a dal do tašky. Za oknem ubíhala podzimní pole a Martin si poprvé po letech nepřál, aby víkend nikdy neskončil. Přál si, aby přišel další.

Večer mu bratr poslal zprávu: „Tak co, jak bylo samotnýmu?“ Martin se na ni chvíli díval. Pak odepsal jen: „Nebyl jsem sám. Vysvětlím ti to příští rok na Velké. Ale lístky kup tři.“