Festivalový týden
Lenka, 35 · Karlovy Vary
Lenka žila v Karlových Varech celý život a festival pro ni vždycky znamenal hlavně zácpy, drahou kávu a turisty s visačkami na krku, kteří se jí v šest ráno motali pod okny. Pracovala jako fyzioterapeutka v jednom z lázeňských domů nad Vřídlem, masírovala záda německým důchodcům a ruským podnikatelům, a v červenci, když celé město žilo filmem, chodila do práce bočními uličkami, aby se vyhnula davům. Bylo jí třicet pět, měla za sebou šestiletý vztah, který skončil tiše a bez dramatu, a letos se rozhodla, že to udělá jinak.
Vzala si týden dovolené. Koupila si festivalovou akreditaci. A v pondělí v sedm ráno stála ve frontě na lístky před hotelem Thermal, té obrovské betonové stavbě nad Teplou, kterou staří Varáci pořád nemají rádi a kterou každý festival promění v mraveniště.
Muž před ní ve frontě měl kšiltovku, pomačkané plátěné kalhoty a v ruce papírový program počmáraný tužkou. Otáčel se, díval se na hodinky a mumlal si něco slovensky. Když se fronta pohnula o další metr, otočil se k Lence. „Prepáčte, viete, či je to dnes vypredané? Ten iránsky film o jedenástej.“
„Nevím,“ řekla. „Jsem tu poprvé.“
„Na festivale?“
„Ve frontě,“ řekla a on se rozesmál. Tak se seznámila s Markem.
Íránský film byl samozřejmě vyprodaný. Dostali posledních pár lístků na polský dokument o včelařích, který ani jeden z nich nechtěl vidět, a šli na něj spolu, protože ve frontě se mezitím stihli rozpovídat. Marek byl z Bratislavy, čtyřicet let, střihač. Na festival jezdil každý rok, protože tu měl vždycky nějaký film, na kterém pracoval, a letos prý taky, ale nechtěl prozradit který. „Keď sa bude páčiť, poviem ti,“ řekl. „Keď nie, budem tvrdiť, že som ho nikdy nevidel.“
Dokument o včelařích se nakonec ukázal jako nejkrásnější film, jaký Lenka za poslední roky viděla. V sále Thermalu byla tma a chlad z klimatizace, na plátně bzučely včely a starý Polák mluvil o tom, že se všechno v životě dá naučit, jen trpělivost ne. Marek se v polovině naklonil a zašeptal: „Toto je strih. Vidíš tú pauzu? To je odvaha.“ Lenka neviděla žádnou pauzu, jen cítila jeho dech u ucha.
Celé pondělí strávili spolu. Po včelařích si dali oběd na terase u řeky, pak šli na francouzskou komedii a pak na maďarské drama, u kterého Lenka usnula a Marek ji nechal spát s hlavou na svém rameni. Večer ji vzal na párty v jednom z hotelů na Staré louce, kde se mačkali herci, novináři a lidi, o kterých nikdo nevěděl, co dělají, ale všichni se tvářili důležitě. Lenka tam nikoho neznala a bylo jí to jedno. Tančila, pila prosecco z plastových kelímků a smála se, jako by jí bylo dvacet.
Kolem půlnoci vyšli ven. Město bylo pořád plné lidí, ale na kolonádách už byl klid. Šli kolem Tržní kolonády s její bílou dřevěnou krajkou, pak k Mlýnské, kde sloupy ve světle lamp vypadaly jako kulisy k nějaké opeře. Lenka mu ukazovala prameny a vyprávěla, jak tady jako holka se spolužáky chutnala každý pramen z porcelánového pohárku a všechny byly hnusné. „Vřídlo je nejhorší,“ řekla. „Sedmdesát dva stupňů a chutná jako rezavý hřebík.“
„Tak to musím ochutnat,“ řekl Marek.
Ve Vřídelní kolonádě gejzír stříkal do výšky a pára se valila pod skleněnou střechou. Marek se napil z dlaní a zkřivil obličej tak komicky, že se Lenka musela opřít o zábradlí. Pak se narovnal a řekl vážně: „Viem, že sme sa dnes ráno stretli v rade na lístky. Viem, že v nedeľu odchádzam. A viem, že ťa teraz chcem pobozkať.“
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolí„To je hodně vědění na jeden den,“ řekla Lenka.
„Som strihač. Musím vedieť, kde je koniec scény.“
Políbila ho sama, uprostřed páry z Vřídla, a myslela si, že tuhle scénu by nikdo nestříhal.
Bydlel v malém hotelu v uličce nad Starou loukou, v pokoji s balkonem a výhledem na Teplou. Když otevřel dveře, Lenka viděla na posteli rozházené programy, notebook, festivalové tašky a dvě prázdné lahve od minerálky. „Upratovačka má tento týždeň trauma,“ řekl a začal ty věci shrnovat na zem. Lenka ho chytila za zápěstí a zastavila ho. Zbytek už nepotřeboval žádné uklízení. Závěsy na balkon zůstaly otevřené a zvuky festivalového města pod nimi utichaly jeden po druhém, až zbyla jen řeka.
Zbytek týdne žili ve zvláštním rytmu. Dopoledne filmy, odpoledne kafe a procházky, večer párty a pak jeho pokoj nebo její byt na Rybářích, podle toho, kde byli blíž. Lenka poprvé po letech neřešila, co bude zítra. Marek se ji na nic neptal a ona se neptala jeho. Oba věděli, jak se ten film jmenuje, a nikdo nechtěl měnit konec.
V úterý ráno spolu snídali na balkoně hotelu, chléb s máslem a meruňkovou marmeládou z bufetu, kterou Marek propašoval nahoru v ubrousku. Dole na nábřeží už se tvořily fronty a pod balkonem se nějaký štáb hádal, kde postavit kameru. Marek je chvíli sledoval a komentoval jako sportovní utkání. Pak se otočil k Lence a řekl, že je to poprvé za dvanáct let festivalu, co ráno neběží do fronty. „Nevadí ti to?“ zeptala se. „Nie,“ řekl. „Tento rok som si vybral iný program.“ Lenka se musela smát, protože to znělo jako věta z přesně toho typu filmu, na který by nikdy nešla. A přesto jí bylo teplo u srdce.
Ve čtvrtek jí prozradil, na kterém filmu dělal. Byl to slovenský celovečerák o dvou sestrách na Oravě a měl premiéru ve Velkém sále. Lenka seděla na balkoně vedle něj a on se celé dvě hodiny díval na plátno se zatnutými pěstmi, jako by každý střih znovu stříhal. Když film skončil a sál vstal, Marek zůstal sedět a Lenka viděla, že má mokré oči. Chytila ho za ruku a nic neřekla. Venku pak s ní na chodníku před Thermalem točil dokola, dokud se oba nemotali.
V sobotu, poslední den, ho vzala tam, kam turisti na festivalu nechodí. Z Puppu vyjeli lanovkou na Dianu. Grandhotel pod nimi vypadal jako obrovský svatební dort. Nahoře vylezli na rozhlednu a dívali se na město zasazené v údolí, na věže kostelů, na zelené kopce a na Thermal, který shora vypadal ještě ošklivěji. „Je to krásne mesto,“ řekl Marek. „Keď sa naň človek pozerá z výšky.“
„Jako všechno,“ řekla Lenka.
Cestou dolů šli pěšky lesem a pak kolem Puppu, kde se před vchodem fotili turisté, protože tu kdysi točili bondovku. Marek se zastavil před schodištěm a prohlásil, že tady by každý režisér udělal velký finální polibek, se smyčci a s kamerou, která stoupá k nebi. „Tak ho udělej,“ řekla Lenka. Neudělal. Vzal ji jen za ruku a řekl, že velké finále je pro filmy, které se bojí, že divák nepochopí. Oni dva prý nic vysvětlovat nepotřebují. Seděli pak dlouho na lavičce u Teplé a dívali se na lidi, kteří spěchali na poslední projekce, a Lenka si pomyslela, že tohle je nejlepší dovolená jejího života, i když nevyjela ani kilometr z domova.
Neslibovali si nic. Ani to, že si budou psát. Ani to, že přijede v zimě. Na nádraží mu v neděli ráno pomohla s taškou, políbila ho do koutku úst a on jí do ruky strčil svoji akreditaci, se svou fotkou, na které vypadal jako zločinec. „Na pamiatku,“ řekl. „Aby si vedela, že to nebol sen.“
Autobus odjel. Lenka šla pěšky přes celé město zpátky k řece a zjistila, že se usmívá. V pondělí se vrátila do práce, k zádům německých důchodců a ruských podnikatelů. Akreditaci si pověsila na nástěnku v kuchyni. A když se jí kolegyně zeptala, jak bylo na festivalu, odpověděla: „Viděla jsem jeden film o včelách a jeden o sestrách. A jeden, který nikdy nebude v kině.“







