Seznam do srpna

Klára, 37 · Olomouc

Klára Veselá pracovala jako anestezioložka ve Fakultní nemocnici Olomouc a měla za sebou rozvod, dvě atestace a tři roky, během kterých se nezamilovala do nikoho kromě svého nového kola. Na seznamku se přihlásila po jedné obzvlášť dlouhé noční službě, kdy si v pět ráno v bufetu uvědomila, že poslední muž, který se jí díval do očí déle než deset vteřin, byl pacient v narkóze. Nechtěla vztah. Neměla na něj čas ani sílu. Chtěla jen, aby se jí někdo zase díval do očí. Vzhůru.

Jakub jí napsal jako jediný upřímně hned v první zprávě. „Jsem Jakub, čtyřicet, stavař. Rovnou říkám, že šestého srpna odlétám do Vancouveru, na tři roky, možná navždy. Jestli hledáte něco trvalého, jsem špatná adresa. Jestli hledáte někoho na letní kafe a dobré povídání, jsem tady.“

Klára si tu zprávu přečetla ve sprše, s telefonem opřeným o poličku se šampony, a nahlas se rozesmála. Poprvé na té seznamce někdo nepředstíral nic, co nebyl. Odepsala: „Anestezioložka, třicet sedm. Na trvalé nemám čas, na kafe ano. Kde a kdy?“

Potkali se ve čtvrtek odpoledne v malé kavárně na Dolním náměstí, s výhledem na Mariánský sloup a na Neptunovu kašnu, u které si děti smáčely ruce. Jakub byl vysoký, trochu shrbený, jak bývají vysocí muži, kteří se celý život omlouvají za svou výšku, a měl na sobě tričko s logem nějaké stavební firmy. Mluvil pomalu a přemýšlel, než odpověděl. Klára, zvyklá na nemocniční tempo, se nejdřív musela brzdit, aby mu neskákala do řeči. Pak si to začala užívat.

Vyprávěl jí o Vancouveru, kam jde stavět mosty pro nějakou kanadskou firmu, a o tom, že Olomouc je přitom jediné město, ve kterém kdy chtěl žít. Vyrůstal na Nové ulici, studoval tady, znal každý kout. „A teď mám šest týdnů,“ řekl a zamyšleně míchal kávu. „Šest týdnů, abych se s tím městem pořádně rozloučil. A upřímně, s nikým jsem se s ním loučit nechtěl.“

„Kromě mě?“ zeptala se Klára.

„Kromě vás. Sotva vás znám, ale připadá mi, že vy byste to pochopila.“

Klára vytáhla z kabelky propisku, vzala papírový ubrousek a napsala na něj nahoru velkými písmeny: SEZNAM DO SRPNA. „Tak dobře,“ řekla. „Dvanáct míst. Vy vybíráte šest, já šest. Všechno v Olomouci nebo kousek za ní. Žádné sliby, žádné plány na potom. Jen tohle léto.“

Jakub se na ni podíval, jako by právě podepsala nějaký důležitý kontrakt. Pak vzal propisku a napsal pod nadpis první bod: Lodičky na Moravě, v noci.

Doma pak dlouho seděla na balkoně a přemýšlela, co to vlastně udělala. Uzavřela smlouvu s cizím mužem na šest týdnů léta. Kamarádka z interny by řekla, že je blázen. Máma by řekla, že se zase trápí. Klára ale necítila žádné trápení. Cítila zvědavost, takovou, jakou naposledy zažila na medicíně, když poprvé stála na sále a nevěděla, co ji čeká.

Škrtali pak celý červenec. Klára posouvala služby, jak jen mohla, a Jakub si bral dovolenou, kterou mu firma před odjezdem ráda dala. Každý bod na ubrousku, který nosila v peněžence, byl jiný kousek města a jiný kousek jich dvou.

Bod dva: snídaně na lavičce ve Smetanových sadech, s olomouckými tvarůžky, protože Jakub prohlásil, že bez nich neodletí, a Klára je nesnášela. Jedla je nakonec statečně a on jí za odměnu koupil zmrzlinu. Bod čtyři: procházka po hradbách u Michalského výpadu, kde jí vyprávěl o tom, jak tu jako kluk hrál s kamarády na vojáky a jednou spadl do příkopu. Bod pět: Korunní pevnůstka a kavárna v ní, kde seděli do tmy a pozorovali netopýry nad parkem. Bod sedm byl Klářin: pozdní večer v Arcidiecézním muzeu na Václavském náměstí, kde se na chvíli ztratili v gotických sálech a kde ji Jakub poprvé políbil, mezi dřevěnými madonami, potichu a trochu nešikovně, protože kolem prošla paní kustodka.

„Tohle na seznamu nebylo,“ šeptla Klára.

„Tak to připíšeme,“ řekl Jakub. A připsal. Bod sedm a půl.

Bod tři byl Jakubův a Klára se ho bála: Andrův stadion a zápas Sigmy. Nikdy v životě nebyla na fotbale. Stála v kotli mezi chlapy v modrobílých šálách, nerozuměla ani ofsajdu, ani pokřikům, a když Sigma v devadesáté minutě dala gól, objal ji cizí pán s knírem a políbil na tvář. Jakub se smál tak, že se musel opřít o zábradlí. Bod šest byl zase Klářin: Terezská brána za soumraku a pak dlouhá cesta pěšky Černovírským lesem až k ní domů, kde se u branky rozloučili podáním ruky, protože ještě pořád nevěděli, kam to celé povede. Bod deset a jedenáct si nechali na poslední týden: výlet vlakem na hrad do Šternberka a noční koupání v jezeře u Poděbrad, kde se Klára poprvé po letech koupala bez plavek a nestyděla se ani trochu.

Bod osm, lodičky na Moravě v noci, byl nejtěžší. Půjčovna u Bristolu zavírala v osm a Jakub musel přemluvit starého pána, který ji provozoval, aby jim nechal jednu loďku přes noc. Stálo ho to lahev slivovice a slib, že ji do rána přivážou zpátky. Pluli pak po tmavé řece mezi vrbami, pod mosty, pod lampami, a Klára ležela na zádech na přídi a dívala se na hvězdy. Byla vedle nemocnice, ve které každý den uspávala lidi, a poprvé za dlouhé roky se cítila úplně vzhůru.

K Jakubovi domů na Novou ulici přišla poprvé po bodu devět, po koncertě v Rudolfově aleji, kde hrála nějaká jazzová kapela a oni tančili v trávě mezi dětmi a psy. Byl to byt po jeho babičce, se starou kredencí a obrazem Svatého Kopečku nad postelí, polovina už zabalená v krabicích s nápisem VANCOUVER. Klára se rozhlížela kolem a přemýšlela, jestli to nebude smutné. Nebylo. Jakub otevřel okno do dvora, pustil nějakou starou desku a řekl jen: „Tohle na seznamu taky není.“

„Tak to bude bod devět a půl,“ řekla Klára a přitáhla si ho k sobě za lem trička. Deska dohrála a nikdo ji neotočil. Zbytek toho večera nepatří na žádný seznam.

Poslední týden spolu strávili skoro každou noc, střídavě u něj a u ní v Černovíru, kde měla malý byt s balkonem do lesa. Nemluvili o srpnu. Ne proto, že by se ho báli, ale proto, že na tom tak byli domluvení a oba to dodrželi, i když to občas bolelo. Klára zjistila, že je v tom zvláštní svoboda: když víte, kdy něco skončí, nebojíte se toho. Jen to prožíváte.

Bod dvanáct, poslední, napsal Jakub: Svítání na Svatém Kopečku. Vyjeli tam na kolech ve čtyři ráno, pátého srpna, den před odletem. Nahoře u baziliky ještě nikdo nebyl. Pod nimi ležela Olomouc v mlze, věže katedrály svatého Václava a Svatého Mořice z ní trčely jako stožáry lodí, a za nimi, daleko, se zvedalo slunce nad Hanou.

„Tak,“ řekl Jakub. „Dvanáct.“

Klára vytáhla ubrousek z peněženky. Byl už zmačkaný, s kávovými skvrnami, se škrtnutými body a s připisovanými polovinami. Podala mu ho. „Vezmi si ho.“

„To je tvůj seznam.“

„Byl to náš seznam,“ řekla. „A ty budeš potřebovat něco, co ti připomene, jak se správně loučí.“

Neplakala. Ani na Kopečku, ani druhý den, když mu napsala zprávu na letiště, ani týden potom. Jen se vrátila do nemocnice, do svých služeb a svých narkóz, a zjistila, že lidem, které uspává, se teď dívá do očí o chvilku déle. Někdy večer jezdí na kole kolem Moravy a u Bristolu kývne na starého pána z půjčovny. Pořád na ni mrká.

V září jí přišla pohlednice z Vancouveru. Na obrázku most přes záliv, na druhé straně jen tři slova: Bod třináct? J.

Klára ji připíchla na lednici. A zatím neodepsala. Má na to přece celý život a v Olomouci je spousta míst, která ještě nikdy nevyzkoušela sama.