Kancelář, která jezdí

Renata, 46 · Zlín

Ve Zlíně se nic neutají. Tohle je první věc, kterou jsem se naučila, když jsem se sem před dvaceti lety přistěhovala za manželem. Když si v pondělí koupíš nové boty, ve středu to ví půlka Letné. Když se rozvedeš, ví to celé město dřív, než ti přijde rozsudek. Proto jsem si za ty roky vypěstovala pravidla. V práci nikdy nic osobního. Na firemních večírcích dvě sklenky a domů. A nikdy, opravdu nikdy, nic s někým, s kým vyjednávám.

Pavel Kubát pravidla porušil hned první den, i když za to vlastně nemohl. Přijel z Prahy ve slušném, ale ne přehnaném obleku, s koženou taškou přes rameno a s úsměvem, který nebyl obchodní. Naše firma hledala tři vedoucí pro nový provoz a vedení se rozhodlo zaplatit headhuntera. Já jsem měla zajistit, aby za své peníze odvedl práci. Seděli jsme v zasedačce nad tabulkami a životopisy a on se mi díval do očí tak dlouho, až jsem musela poprvé za dvacet let v práci sklopit zrak.

„Nikdy jsem tu nebyl,“ řekl na konci schůzky, když si balil notebook. „Všichni mi říkali, že musím vidět tu kancelář ve výtahu.“

„Jedenadvacítka je kousek odtud,“ odpověděla jsem profesionálně. „Prohlídky jsou každý den.“

„Provedete mě?“

Měla jsem říct ne. Řekla jsem, že v pět končím.

Baťův mrakodrap stojí nad městem jako připomínka, že tady kdysi někdo věřil, že všechno jde změřit, spočítat a zefektivnit. Šestnáct pater, červené cihly a sklo, Karfíkova práce. Dnes v něm sídlí krajský úřad, ale pro každého Zlíňana je to pořád jedenadvacítka. Kolem nás proudili úředníci s taškami, kteří spěchali domů, a já jsem doufala, že mezi nimi nebude nikdo, kdo mě zná. Byl. Paní Horáková z odboru dopravy mi kývla na pozdrav a pohledem přejela Pavla od hlavy k patě. Zítra to bude vědět její sestra. Pozítří kadeřnice.

V kanceláři Jana Antonína Bati jsme byli sami, jen s mladou průvodkyní, která to měla odříkané nazpaměť. Místnost šest krát šest metrů, psací stůl, telefon, umyvadlo, dokonce klimatizace, a to celé jezdí nahoru a dolů jako výtah, aby šéf mohl zastavit v kterémkoli patře a podívat se lidem pod ruce. „Tak tohle je dokonalý kontrolní mechanismus,“ řekl Pavel. „Personalista by si nemohl přát víc.“

„Personalista si přeje hlavně to, aby se lidi necítili pod kontrolou,“ řekla jsem.

Otočil se ke mně. Kancelář se dala do pohybu, pomalu, s tichým bzučením, a za skleněnými dveřmi míjela jednotlivá patra jako obrázky v promítačce. Stál blízko. Voněl cedrem a trochu kávou z vlaku. Průvodkyně vyprávěla o roce 1938, o tom, jak se budova stavěla, a my dva jsme mlčeli a dívali se na sebe o chvilku déle, než bylo slušné. Pak kancelář zastavila a dveře se otevřely do šestnáctého patra.

Na střešní terase bylo teplé září. Město leželo pod námi v podvečerním světle: rovné řady cihlových domků, továrna, náměstí Práce, obchodní dům, Velké kino, kopce kolem, které Zlín svírají jako dlaně. Dali jsme si v kavárně na střeše sklenku bílého. Pavel se opřel o zábradlí a řekl: „Tohle je neprofesionální, že jo.“

„Velmi,“ řekla jsem. „Smlouva končí v pátek.“

„Takže do pátku jsme profesionálové.“

„Do pátku,“ souhlasila jsem, a oba jsme věděli, že to nevydrží.

Zůstali jsme na terase, dokud nezačali zhasínat světla v kavárně. Pavel se vyptával na město, a já mu ukazovala, co jsem sama kdysi objevovala jako nováček: kde stojí Památník Tomáše Bati se svou skleněnou krabicí, kudy vede cesta na Lesní hřbitov, kde jsou na Kudlově filmové ateliéry, ve kterých vznikaly animované filmy mého dětství. Mluvila jsem víc, než je u mě zvykem. Poslouchal pozorně, s hlavou trochu nakloněnou, jako by se každá moje věta mohla objevit u zkoušky. Dolů jsme sjeli obyčejným výtahem, každý u jedné stěny, a před budovou jsme si podali ruku. Šla jsem na trolejbus a celou cestu jsem cítila jeho dlaň ve své, jako by mi v ní něco zapomněl.

Ubytovala ho firma v hotelu Moskva, samozřejmě. Kde jinde. Ta velká funkcionalistická krabice na náměstí Práce, kdysi Společenský dům, kde Baťa ubytovával obchodní partnery a kde se dodnes zastaví každý, kdo do Zlína přijede pracovně. Recepce je tam vidět z náměstí. Vidí na ni kavárna, vidí na ni zastávka trolejbusu, vidí na ni celý Zlín.

Ve středu jsme spolu pracovali od osmi do šesti. Pohovory, hodnocení, dlouhé debaty nad kandidáty. Byl dobrý. Rychle chápal, co naše firma potřebuje, a neptal se hloupě. Mezi pohovory jsme si nalévali kávu z automatu a naše prsty se jednou dotkly nad kelímky. Nikdo to neviděl. Večer mi napsal jedinou větu: „Pokoj 412. Kdyby sis chtěla promluvit o kandidátech.“

Neodepsala jsem. Doma na Letné jsem si pustila rádio, umyla nádobí, které nebylo špinavé, a sedla si do křesla. Můj domek, jeden z těch baťovských, s plochou střechou a zahrádkou, mi byl najednou příliš velký a příliš tichý. Dcera studuje v Olomouci, bývalý muž má novou rodinu v Otrokovicích. Já mám pravidla. Pravidla nikoho neobejmou.

Ležela jsem potom dlouho v posteli a počítala důvody, proč ne. Byl to klient, respektive dodavatel, což je ještě horší. Byl z Prahy a v pátek odjede. Kdyby se to provalilo, budu na chodbách do Vánoc terčem pohledů a na poradách se ředitel bude usmívat tím svým chápavým úsměvem, který je horší než výtka. A pak jsem se přistihla, že počítám i důvody, proč ano. Těch bylo méně, ale vážily víc. Bylo mi čtyřicet šest a poslední čtyři roky jsem se nedotkla nikoho jinak než podáním ruky.

Ve čtvrtek večer jsem se oblékla do tmavého kabátu a zavázala si šátek. Připadala jsem si směšně, jako ve špatném filmu. Nešla jsem přes náměstí. Obešla jsem hotel ze zadní strany, kolem parkoviště, a vešla vedlejším vchodem, kudy chodí personál a lidi z kongresového sálu. Po schodech jsem vyšla do čtvrtého patra, protože ve výtahu by mě někdo mohl potkat. Srdce mi bušilo tak, že jsem se na podestě třetího patra musela zastavit.

Otevřel hned po prvním zaťukání, jako by stál za dveřmi. Nic neřekl. Vzal mě za ruku a vtáhl dovnitř, zavřel a opřel se o dveře. „Nesu ti hodnocení kandidátů,“ řekla jsem hloupě a zamávala složkou, kterou jsem si vzala jako alibi. Vzal mi ji z ruky a položil na stolek, aniž by se na ni podíval. Pak mi rozvázal šátek. Pomalu, uzel po uzlu, jako by to byl ten nejdůležitější úkol celého týdne. Za oknem svítilo náměstí, Velké kino mělo rozsvícenou ceduli a někde dole projel trolejbus. Zatáhla jsem závěsy. Co bylo dál, se nedozví ani paní Horáková, ani její sestra, ani kadeřnice.

Odcházela jsem ve dvě ráno stejnou cestou, po schodech a bočním vchodem. Na parkovišti bylo prázdno, jen kočka seděla na kapotě auta a dívala se na mě s pohrdáním, které si kočky schovávají pro ženy, jež se vracejí domů pozdě. Šla jsem pěšky přes spící město až na Letnou a smála jsem se sama pro sebe.

V pátek v devět jsme seděli naproti sobě v zasedačce s generálním ředitelem a finančákem. Pavel prezentoval tři finální kandidáty, věcně a přesvědčivě. Ředitel byl spokojený. „Paní Renato, vy s tím výběrem souhlasíte?“

„Plně,“ řekla jsem. „Pan Kubát odvedl mimořádnou práci.“

Pavel se na mě podíval přes stůl a ani mu necukl koutek. Byla jsem na něj pyšná. Podepsali jsme předávací protokol, podali si ruce – krátce, pevně, obchodně – a já jsem ho doprovodila k výtahu. Normálnímu výtahu, bez psacího stolu a umyvadla.

„Za měsíc se ti ti tři ozvou, jestli se zapracovali,“ řekl tiše, když se otevřely dveře. „Budu muset přijet na kontrolu. Firma mi zase zaplatí Moskvu.“

„Čtvrté patro má boční schodiště,“ řekla jsem stejně tiše. „Kdyby ses ztratil.“

Dveře se zavřely. Vrátila jsem se do kanceláře a zjistila, že mi kolegyně z účtárny nechala na stole lísteček: „Paní Horáková říkala, že jste byla v úterý na jedenadvacítce s nějakým fešákem. Kdo to byl???“ Tři otazníky. Ve Zlíně se nic neutají.

Odepsala jsem na druhou stranu lístečku: „Headhunter. Profesionální prohlídka.“ Což byla, v úterý, stoprocentní pravda.