Kytice pro dirigenta
Eva, 48 · Plzeň
Evino květinářství stojí na rohu náměstí Republiky už dvaadvacet let. Nejdřív ho vedla s manželem, pak sama a teď s dcerou Klárou, která se po škole vrátila z Prahy a prohlásila, že bez máminých pivoněk nemůže žít. Eva zná jménem půlku Plzně. Ví, kdo kupuje růže manželce a kdo úplně jiné ženě, kdo nosí karafiáty na hrob na Ústředním hřbitově a kdo si každý pátek koupí jednu gerberu sám pro sebe. V Plzni se všechno ví. A ona ví víc než většina.
Pavel Hrubý začal chodit před dvěma lety. Dirigent z Divadla Josefa Kajetána Tyla, vdovec, vysoký, šedivý, s hlasem, který byl slyšet i přes zvonkohru nad dveřmi. Před každou premiérou si objednával velkou kytici pro sólistku a vždycky s ní dlouze probíral barvy. „Tosca potřebuje něco tmavého,“ řekl jednou. „Ale ne smuteční. Něco, co krvácí, ale ještě žije.“ Eva mu tehdy uvázala tmavě rudé růže s ostružiním a on se na ni podíval, jako by právě zahrála árii.
Letos v březnu přišel a objednal dvě kytice. Jednu pro Rusalku, bílé a zelené, s vrbovými proutky. A druhou menší, z fialových anemonek. „Tahle je pro vás,“ řekl a položil na pult obálku. „Je v ní vstupenka na zítřejší premiéru. A jestli po představení nebudete mít nic lepšího na práci, rád bych vás pozval na sklenku.“
Eva stála za pultem s nůžkami v ruce a za zády cítila Klářin pohled jako horkou lampu.
Klára samozřejmě spustila hned, jak zavřely dveře. „Mami! Pan dirigent! To musíš jít!“ A pak, o chvíli později, tišeji: „Ale ne abys to hned vytroubila na Facebook. Víš, jak to tady chodí. Zítra by to věděla celá Slovanská.“
Eva to věděla líp než kdo jiný. Po rozvodu se o ní půl roku mluvilo v každé frontě u pekaře. Věděli, s kým ji manžel podváděl, věděli, kolik stál byt na Borech, který si pak koupil, věděli i to, co nevěděla ani ona. Tentokrát nechtěla, aby se o ní mluvilo. Chtěla mít něco jen pro sebe.
Večer před premiérou nemohla usnout. Ležela v bytě na Jižním Předměstí, poslouchala tramvaje na Klatovské a přemýšlela, kdy naposledy byla na rande. Vyšlo jí, že před sedmadvaceti lety, v kavárně, která už dávno neexistuje, s mužem, který jí později vzal polovinu života a nechal jí obchod. Vstala, udělala si heřmánkový čaj a otevřela skříň. Šaty, které tam visely, byly buď na pohřby, nebo na zahradní slavnosti. Nakonec našla ty tmavě modré, koupené kdysi na maturitní ples Kláry a od té doby nenošené. Přiložila si je k tělu před zrcadlem a poprvé po dlouhé době se sama sobě zalíbila.
Na premiéru šla v tmavě modrých šatech a s kabelkou, kterou jí Klára půjčila, a seděla ve dvanácté řadě, sama, jako obyčejná návštěvnice. Nové divadlo bylo plné, lidé se zdravili v předsálí, Eva kývala známým a doufala, že se nikdo nebude ptát, s kým tu je. Když zhasla světla a Pavel vystoupil k pultu, zatajila dech. Nikdy ho neviděla takhle. Z květinářství znala jeho ruce, jak berou kytici, jak vybírají stužku. Tady ty ruce vedly celý orchestr a pod nimi se rozlévala Dvořákova hudba jako voda z mlýnské strouhy na jaře.
Při árii o měsíčku měla Eva slzy v očích. Ne kvůli Rusalce. Kvůli tomu, že si uvědomila, jak dlouho neseděla ve tmě a nenechala se něčím úplně unést.
Po představení mu neposlala zprávu do šatny, jak navrhoval. Poslala mu esemesku: „U vody za synagogou, za půl hodiny. Tam nechodí nikdo z divadla ani z mých zákazníků.“
Odpověď byla krátká: „Rozumím. Přinesu víno. Skleničky neslibuju.“
Čekala na lavičce na nábřeží Radbuzy, kousek od Velké synagogy, jejíž věže se v tmě tyčily nad stromy jako dvě zapomenuté svíčky. Pavel přišel v tmavém kabátě, bez motýlka, s rozcuchanými vlasy a s lahví moravského ryzlinku a dvěma kelímky od kávy z automatu na vrátnici. „Nic lepšího jsem v divadle nesehnal,“ omlouval se. „Po premiéře tam všechno vypijí sólisti.“
Chceš něco takového zažít sám?
Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.
Poznat ženu z okolíSeděli u řeky a pili víno z kelímků. Pavel mluvil o hudbě a o své ženě, která zemřela před čtyřmi lety a kterou poznal v orchestru, byla druhá houslistka. Mluvil o ní hezky, bez lítosti, jako o někom, kdo mu dal hodně a pak odešel dřív, než měl. Eva mu vyprávěla o obchodě, o Kláře a o rozvodu, ale jen trochu, protože ten večer nechtěla být ženou, o které se mluví ve frontě u pekaře.
„Proč jste mi kupoval ty kytice?“ zeptala se najednou. „Ty pro sólistky. Mohl jste je objednat po telefonu.“
Pavel se usmál do kelímku. „První rok to bylo kvůli sólistkám. Druhý rok už ne.“
Po řece plula tma a někde za mostem se smáli studenti. Eva cítila, jak se jí rozlévá teplo od žaludku až do konečků prstů, a nebylo to jen tím vínem.
Scházeli se pak celé jaro, pořád opatrně. V úterý ráno, kdy měl Pavel volno, se potkávali v Borském parku u zadního rybníka, kam chodili jen běžci a psi. V neděli jezdili každý zvlášť vlakem do Plas a teprve tam, v klášterní zahradě, se vzali za ruce. Jednou se schovali před deštěm pod podloubím u katedrály svatého Bartoloměje a Eva se bála, že je uvidí paní Novotná, která u ní každý pátek kupuje gerberu. Paní Novotná prošla kolem s deštníkem a nevšimla si ničeho. Smáli se tomu pak celý večer.
V Plasích chodili dlouhými chodbami kláštera a Pavel jí vyprávěl o Santinim, o tom, jak architekt postavil celou budovu na dubových kůlech zatlučených do bažiny, a že ty kůly musí být pořád pod vodou, jinak by klášter spadl. „Je to jako s lidmi,“ řekl. „Někteří potřebují být pořád trochu pod vodou, aby vydrželi stát.“ Eva se zasmála, ale v duchu si tu větu schovala. Na zpáteční cestě seděli ve vlaku každý v jiném vagonu, jen pro jistotu, a psali si zprávy přes dvě uličky. Připadala si směšná a šťastná zároveň.
Ta diskrétnost měla zvláštní kouzlo. Eva se cítila jako šestnáctiletá, která se schovává před rodiči, a zároveň jako žena, která konečně sama rozhoduje, komu a kdy co řekne. Nikomu nic nedlužila. Nemusela nic vysvětlovat.
V květnu ji Pavel poprvé pozval k sobě domů, do bytu v jedné z těch starých činžovních ulic za Kopeckého sady, s vysokými stropy a klavírem v obýváku. Na stole stála váza s fialovými anemonkami. „Koupil jsem je jinde,“ přiznal. „Ve Skvrňanech. Aby se Klára nedivila.“
Eva se rozesmála. Pak se posadila ke klavíru a jedním prstem zkusila první tóny té árie o měsíčku. Pavel si sedl vedle ní na lavičku, vzal její ruku a položil ji na klávesy správně, prsty na správná místa. Hráli spolu, nešikovně, čtyřma rukama, a pak přestali hrát úplně. Světlo z ulice padalo přes záclonu na parkety a ve váze se pomalu otevíraly anemonky. Ten večer si Eva nechala jen pro sebe, stejně jako všechny ostatní.
Ráno odcházela zadním vchodem do dvora, s vlasy ještě vlhkými, a v obchodě na náměstí byla v osm, jako vždycky. Klára na ni koukla přes kbelík s tulipány a zvedla obočí.
„Nic neříkej,“ řekla Eva.
„Neřeknu,“ řekla Klára. „Ale máš na krku jinou šálu, než v jaké jsi včera odcházela.“
Eva si sáhla ke krku. Byla to Pavlova šála, tmavě šedá, vonící po kalafuně. Nesundala ji. Celý den prodávala kytice, usmívala se na zákazníky a nikomu nic nevysvětlovala. A když odpoledne přišla paní Novotná pro svou páteční gerberu, Eva jí k ní přidala jednu fialovou anemonku navíc. Jen tak. Protože někdy má i květinářka chuť dát něco, co není v ceníku.







