PotkatŽenu

Ladění komorního a

Veronika, 31 · Opava

Babiččin petrof stojí v mém obýváku od chvíle, kdy jsem se nastěhovala do bytu v Ostrožné ulici. Přestěhovat ho do třetího patra stálo čtyři chlapy, dvě hodiny nadávek a jednu odřenou zárubeň. Babička na něm hrála do svých devadesáti let, i když už neviděla na noty a prsty ji neposlouchaly. Hrála zpaměti, Dvořákovy humoresky a Smetanovy polky, a já jsem jako malá sedávala pod ním a cítila, jak mi basy vibrují v zádech. Je mi třicet jedna, učím klavír na ZUŠ a pořád si myslím, že lepší nástroj na světě není.

V listopadu se ale začal rozlaďovat. Nejdřív nenápadně, pak tak, že se to nedalo přeslechnout. A malé g ve druhé oktávě se začalo zasekávat, zůstávalo dole jako unavený pes, který se nechce zvednout. Kolegyně ze školy mi dala číslo. „Ondřej je nejlepší ladič ve Slezsku,“ řekla. „Ladí i v divadle. A je trochu zvláštní. Ale ty jsi taky trochu zvláštní, tak se pochopíte.“

Přišel v úterý odpoledne, s kufříkem, který vypadal jako lékařský, a s mokrými vlasy, protože venku pršelo. Vysoký, hubený, s brýlemi v kovových obroučkách a s rukama, na které jsem se musela dívat, ačkoli jsem nechtěla. Dlouhé prsty, krátce stříhané nehty. Klavíristické ruce. Nepřivítal se se mnou, ale s pianem. Položil na něj dlaň, jako by zjišťoval teplotu pacientovi, a teprve pak se otočil ke mně. „Dobrý den. Petrof, třicátá léta. Někdo ho měl moc rád.“

„Babička,“ řekla jsem.

„To je znát,“ řekl a otevřel víko.

Ladil tři hodiny. Seděla jsem v kuchyni a předstírala, že opravuju testy z hudební nauky, ale ve skutečnosti jsem poslouchala. Úhoz, pauza, lehké otočení ladicím klíčem, úhoz. Znovu a znovu, s trpělivostí, jakou jsem viděla jen u starých varhaníků. Jednou jsem nahlédla do dveří a on seděl se zavřenýma očima, s hlavou nakloněnou ke strunám, a naslouchal, jako by mu klavír šeptal tajemství. Zapomněla jsem dýchat. Na konci přišel do kuchyně a řekl, že ladění vydrží, ale g se bude zasekávat dál, protože je opotřebovaná plsť kladívka. „Musím objednat díl. Přijdu za dva týdny.“

Ty dva týdny byly zvláštní. Na klavír jsem skoro nehrála, protože to zaseknuté g mě rozčilovalo, a tak jsem večer sedávala v křesle a poslouchala nahrávky. Přistihla jsem se, že ve škole při hodině opravuju žákům úhoz a myslím přitom na ty dlouhé prsty na ladicím klíči. Jedenáctiletá Anička, která hraje menuety s vážností soudkyně, se mě zeptala, proč se usmívám, když hraje špatně. Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Řekla jsem, že se usmívám, protože hraje špatně odvážně, a to je lepší než hrát dobře ustrašeně. Anička to vzala jako pochvalu a zbytek hodiny hrála fortissimo.

Za dva týdny přišel znovu. Tentokrát jsem mu uvařila čaj a on ho vypil a poděkoval, jako bych mu dala dárek. Při výměně kladívka jsem mu podávala nářadí jako sestra na operačním sále a on mi vyprávěl, jak ladí klavír ve Slezském divadle, jak v zákulisí voní starý prach a barva z kulis a jak se jednou ladil klavír pět minut před představením, protože technik spadl ze žebříku. Smála jsem se. Když skončil, sedla jsem si a zahrála mu Chopinovo nokturno. Stál u okna a díval se ven na mokrou Ostrožnou. Když jsem dohrála, dlouho nic neříkal. „Tu druhou polovinu jste hrála pro někoho,“ řekl nakonec. „Pro babičku?“

Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, pro koho jsem ji hrála. Nebo jsem to věděla moc dobře.

Třetí návštěva nebyla nutná. Zavolal mi a řekl, že potřebuje zkontrolovat, jestli nové kladívko sedí. Oba jsme věděli, že sedí. Přišel v sobotu dopoledne, zahrál tři tóny, kývl a pak zůstal sedět na stoličce a díval se na mě. „V pátek ladím pro recitál v divadle,“ řekl. „Hraje mladá klavíristka z Brna. Mám dva lístky na balkon. Kdybyste chtěla slyšet, jak zní klavír, když ho nikdo nepokazí.“

„To říkáte o mém petrofu?“

„O svém ladění,“ řekl vážně. „Váš petrof je dokonalý. Já jsem ten, kdo se musí pořád zlepšovat.“

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí

V pátek jsem se oblékla do tmavomodrých šatů, které jsem naposledy měla na sestřině svatbě. Sešli jsme se na Horním náměstí pod Hláskou. Věž byla nasvícená, na hodinách bylo tři čtvrtě na sedm, kolem prošla skupina studentů a někdo z nich zpíval. Ondřej měl sako a bez brýlí vypadal jinak, mladší a nejistější. Řekl, že si je nevzal, aby vypadal lépe, a teď nevidí na jeviště. Nabídla jsem mu, že mu budu šeptat, co se děje. „Stačí mi slyšet,“ řekl. „Vidět je přeceňované.“

Slezské divadlo zevnitř vypadá jako šperkovnice, samé zlato, červený samet a malované stropy. Sedli jsme si na balkon, kolenem u kolena, protože řady jsou tam staré a úzké. Klavíristka hrála Janáčka a pak Schumanna. Nedívala jsem se na ni. Dívala jsem se na Ondřeje, jak poslouchá, s rukama sepjatýma na kolenou a s tím soustředěním, které jsem u něj znala z mého obýváku. Při jednom pianissimu se mu pohnuly prsty, jako by ladil. Položila jsem svou ruku na jeho. Nepodíval se na mě, jen otočil dlaň vzhůru a propletl své prsty s mými. Tak jsme poslouchali až do konce.

Po recitálu jsme šli pěšky přes Městské sady. Park byl prázdný, lampy svítily na mokré cestičky, kolem muzea se válely žluté listy. Mluvili jsme o hudbě, pak o dětství, pak o tom, proč jsme oba sami. On řekl, že lidi s ním nevydrží, protože pořád poslouchá. Všechno. Kapající kohoutek, vrzající podlahu, tón hlasu, když lidi lžou. „To musí být vyčerpávající,“ řekla jsem.

„Je,“ řekl. „Ale u vás je ticho. Dobré ticho. Proto se mi tam nechtělo odcházet.“

Zastavili jsme se u fontány, která už byla na zimu vypuštěná. Z konkatedrály se neslo odbíjení deváté hodiny, pomalu a hluboce, a Ondřej zvedl ukazováček, jako by mě chtěl upozornit na něco důležitého. Počkal, až dozní poslední úder. „Ten zvon je o čtvrt tónu níž než ten u svatého Ducha,“ řekl. „Celé město se hádá, ale nikdo to neslyší.“ Řekla jsem mu, že já to slyším taky, i když jsem to do té chvíle nikdy nevnímala. Usmál se tak, jako by mi věřil, i když věděl, že lžu. Bylo to poprvé, co jsem mu lhala, a on to poznal podle tónu hlasu, jak slíbil.

Před domem v Ostrožné jsem se nezeptala, jestli chce jít nahoru. Prostě jsem otevřela dveře a nechala je otevřené. Vyšli jsme po schodech do třetího patra, kolem zárubně, kterou kdysi odřeli stěhováci. V bytě jsem nerozsvítila velké světlo, jen lampu na klavíru. Sundala jsem si boty, sedla si ke klavíru a začala hrát to nokturno, které jsem hrála před dvěma týdny.

Tentokrát jsem věděla, pro koho hraju.

Ondřej si sedl vedle mě na stoličku, která je pro dva vlastně příliš malá. Neposlouchal jen hudbu. Cítila jsem, že poslouchá i mě – můj dech, to, jak se mi třesou prsty v posledních taktech. Když jsem dohrála, nechala jsem pedál sešlápnutý a poslední akord doznívat, dokud ho nepohltilo ticho. Pak mi Ondřej sundal ruce z kláves, jednu po druhé, opatrně, jako by to byly struny, které nesmí povolit. Políbil mě na zápěstí, tam, kde tepe puls, jako by ho chtěl naladit. Víko klavíru jsem zavřela. Lampu zhasl on. Zbytek té noci nepotřeboval žádnou hudbu.

Ráno jsem se vzbudila a on seděl v kuchyni, v mé mikině, která mu byla krátká v rukávech, a naslouchal kapajícímu kohoutku. „Tohle je fis,“ řekl, když jsem vešla. „Trochu nízké. Opravím ti ho.“

„Umíš opravovat i kohoutky?“

„Ne,“ řekl. „Ale ten zvuk mě bude pronásledovat. Musím se sem vrátit, dokud ho neopravím.“

Kohoutek kape dodnes. Myslím, že ho nikdy neopraví. A já mu ani nepřipomínám, že by měl. Petrof zní krásně. Ondřej ho ladí každé tři měsíce a pokaždé u toho zavře oči. Někdy se u toho posadím pod klavír jako kdysi, když jsem byla malá, a cítím, jak mi basy vibrují v zádech.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Opava

Další příběhy

Sobota bez kočárku

Syn odjel na víkend k tátovi a Lucie má čtyřicet osm hodin, se kterými neumí naložit. Tak si domluví rande na sobotní ráno na Zelném trhu – a den se natahuje až do noci.

Lucie, 34 · Brno

Lanovkou na Větruši

Dvanáct let byla Simona hlavně máma. Pak jí učitel zeměpisu nabídne, že jí z Větruše vyjmenuje všechny kopce Středohoří. Z jednoho večera nad Labem se stane něco, s čím vůbec nepočítala.

Simona, 42 · Ústí nad Labem

Druhý šálek na Letné

Sedmnáct let manželství, pak byt v Holešovicích a jeden prázdný šálek navíc. Markéta jde na první rande po rozvodu – na Letnou, s mužem, který jí posílá zprávy o počasí nad Vltavou.

Markéta, 44 · Praha

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženu z okolí

Je ti alespoň 18 let?

Obsah tohoto webu je určen jen dospělým, tedy lidem od 18 let výš. Pokračováním prohlašuješ, že máš plnoletost za sebou a že tě témata seznamování a schůzek dospělých lidí neurazí.