Lanovkou na Větruši

Simona, 42 · Ústí nad Labem

Kuba si toho všiml dřív než já. „Mami, ty sis vzala náušnice,“ řekl ve dveřích, s batohem přes rameno a sluchátky kolem krku. „Ty si přece nikdy nebereš náušnice.“ Bylo mu patnáct a všímal si všeho, co jsem nechtěla, aby si všiml, a ničeho, o co jsem ho prosila, třeba vynést koš. Ten pátek jel k tátovi do Teplic na celý víkend. Dala jsem mu pusu na čelo, kterou si okamžitě otřel rukávem, a zavřela jsem za ním dveře.

Bydlíme na Severní Terase, v sedmém patře paneláku, odkud je za jasného dne vidět na kopce Českého středohoří. Byt jsem si nechala po rozvodu, i s kuchyňskou linkou, kterou jsme kdysi vybírali spolu, a s balkonem, na kterém už sedm let pěstuju rajčata, která nikdy nedozrají. Dvanáct let jsem byla hlavně máma. Máma v lékárně kousek od Mírového náměstí, máma na třídních schůzkách, máma, která ve tři ráno měří horečku a v šest maže svačiny. Žena jsem byla tak nějak mimochodem, když zbyl čas. A on většinou nezbyl.

Tomáš mi napsal před třemi týdny. Čtyřiačtyřicet let, učitel zeměpisu na gymnáziu, rozvedený, dcera na vysoké v Praze. Na profilové fotce stál na nějaké skále s rozepnutou větrovkou a smál se tak, že to nevypadalo nacvičeně. Jeho první zpráva nebyla „ahoj krásko“, ale otázka, jestli vím, že z Větruše je vidět spousta kopců Středohoří a že je většina Ústečanů neumí vyjmenovat. Neuměla jsem ani jeden. Odepsala jsem mu, že na to potřebuju průvodce. Psali jsme si pak každý večer, když Kuba zalezl do pokoje, a já jsem se přistihla, že se na ty večery těším víc než na cokoli jiného za celý den. Tak vzniklo naše první rande.

Sešli jsme se v šest u dolní stanice lanovky, kousek od Fóra. Poznala jsem ho hned: vyšší, než jsem čekala, šedivé spánky, v ruce dva lístky. „Koupil jsem i zpáteční,“ řekl místo pozdravu. „Kdyby to bylo hrozné, můžeš sjet dolů sama a já půjdu pěšky.“ Zasmála jsem se a nervozita, kterou jsem si nesla od rána, se trochu rozpustila.

Kabinka byla malá, prosklená a lehce se houpala. Když jsme se odlepili od stanice a vznesli se nad koleje hlavního nádraží, chytila jsem se madla. Pod námi projížděl vlak do Děčína, po silnici se táhly kolony aut a Labe se v zapadajícím slunci lesklo jako pruh staniolu. Tomáš ukazoval z okna. „Tamhle je Střekov. Wagner tam prý dostal nápad na Tannhäusera. Aspoň to tvrdí každý průvodce.“

„A ty tomu věříš?“

„Věřím všemu, co se dá vyprávět na výletě,“ řekl. „To je profesní deformace.“

Lanovka jede jen pár minut, ale mně to připadalo delší. Ne nepříjemně. Stáli jsme u skla vedle sebe a naše ramena se dotkla pokaždé, když kabinka přejela sloup a zhoupla se. Ani jeden z nás neustoupil.

Nahoře u zámečku bylo skoro prázdno. Vylezli jsme na vyhlídkovou věž a Tomáš mi opravdu vyjmenoval kopce: Milešovku, Kletečnou, Lovoš, Radobýl a na druhém břehu Vysoký Ostrý. Ptala jsem se, jak si to všechno pamatuje. „Stejně jako ty si pamatuješ, který lék se nesmí zapíjet grapefruitovou šťávou,“ řekl. „Člověk si pamatuje, co má rád.“

V restauraci na terase jsme si dali víno ze Žernosek a smažený sýr, protože Tomáš tvrdil, že na Větruši se musí jíst smažák, jinak se výlet nepočítá. Mluvili jsme o dětech, o rozvodech a o tom, jak se člověk po čtyřicítce znovu učí chodit na rande, jako by se učil jezdit na kole v botách o dvě čísla menších. Ani jednou neřekl o své bývalé ženě nic zlého. To se mi líbilo víc než cokoli jiného. Když se smál, dělaly se mu kolem očí vějířky vrásek, a já jsem si uvědomila, že se dívám hlavně na ně.

Když se setmělo, nechtělo se mi jet lanovkou dolů. „Kudy se chodí na Mariánskou skálu?“ zeptala jsem se. Tomáš se na mě podíval, jako bych mu nabídla něco vzácného. „Lesem. Je to kus cesty. A potmě.“

„Máš telefon se svítilnou a učíš zeměpis,“ řekla jsem. „Neztratíme se.“

Šli jsme po lesní cestě nad městem, pod nohama kořeny a listí, dole blikala světla sídlišť a přístavu. V jednom místě byla cesta rozbahněná a Tomáš mi podal ruku. Pak ji už nepustil a já jsem ji nevytáhla. Bylo to zvláštní – držet se za ruce jako puberťáci, zatímco můj vlastní puberťák seděl v Teplicích a nejspíš hrál s tátou na konzoli.

Na Mariánské skále foukalo. Pod námi se klenul Mariánský most, bíle nasvícený, s tím šikmým pylonem, který mi vždycky připomínal harfu. Labe bylo černé a klidné, jen po něm pomalu klouzala světla nákladní lodi. Stáli jsme u zábradlí a nemluvili. Pak se ke mně Tomáš otočil a zeptal se, jestli mě smí políbit. Nikdo se mě na to nikdy předtím neptal. Řekla jsem, že smí, a on to udělal tak opatrně, jako by se bál, že se skála pod námi pohne.

Dolů do města jsme scházeli po schodech kolem zahrádek a u mostu jsme se ještě chvíli dívali na řeku. Bylo skoro půl dvanácté. „Zavolám ti taxíka,“ řekl. „A pak pojedu domů.“ Řekl to jasně, bez náznaku, že čeká něco jiného. Právě proto jsem se slyšela říct: „Kuba je do neděle u táty. Mám doma víno, které nikdo nepije, a rajčata, která nikdy nedozrají.“

V taxíku na Severní Terasu jsme mlčeli a drželi se za ruce. Ve výtahu mi došlo, že v předsíni leží Kubovy boty velikosti čtyřicet čtyři, že na lince stojí nedojedené cereálie a že jsem ráno nestihla ustlat. Tomáš vešel, překročil boty a řekl: „Tady bydlí skuteční lidi. To je dobře.“

Otevřela jsem víno na balkoně. Město pod námi svítilo, Střekov byl jen tmavý obrys na skále nad řekou. Tomáš stál za mnou a objal mě kolem pasu, bradu na mém rameni. Cítila jsem jeho dech na krku a teplo, které se mi pomalu rozlévalo od zad až do konečků prstů. Otočila jsem se k němu. Víno zůstalo stát na zábradlí a dopila ho nejspíš až ranní rosa. Balkonové dveře se za námi zavřely a to, co přišlo potom, patří jen nám dvěma a sedmému patru.

Ráno jsem se vzbudila v půl osmé, poprvé po letech bez budíku a bez pocitu, že něco nestíhám. Tomáš v kuchyni hledal kávu a našel jen Kubovo kakao. „To je taky dobrý,“ tvrdil a pil ho z hrnku s logem ústeckého hokeje. Smála jsem se tak, až mě bolelo břicho.

Snídali jsme na balkoně. Rajčata byla pořád zelená. Tomáš si je prohlížel s odbornou vážností. „Mají málo slunce a moc větru,“ prohlásil. „Jako my dva poslední roky.“

Než odešel, zeptal se, jestli se můžeme vidět znovu. Ne „ozvu se“, ne „uvidíme“. Zeptal se na konkrétní den. Řekla jsem, že ve středu mám volno.

Ve středu jsme vyšli na Střekov. Další týden do kina. Pak jsme spolu jeli na kolech po labské cyklostezce až do Litoměřic a zpátky vlakem, protože na cestu zpátky jsem už neměla sílu. Kubovi jsem to řekla po měsíci, u večeře, mezi dvěma sousty špaget. Chvíli mlčel a točil vidličkou v talíři. „Ten zeměpisář?“ zeptal se nakonec. Ukázalo se, že ho zná ze zeměpisné olympiády, kde Tomáš loni dělal porotce. „Ten je v pohodě,“ usoudil můj syn a přidal si parmazán. Tím byla věc vyřízena.

Teď je říjen. Rajčata jsem nechala dozrát na parapetu v kuchyni, zabalená do novin, jak to dělávala babička. Tomáš u nás bývá o víkendech, kdy je Kuba u táty, a čím dál častěji i v těch ostatních. Minulou neděli jsme jeli všichni tři lanovkou na Větruši. Kuba stál u skla a Tomáš mu vyjmenovával kopce. Já jsem se dívala na Labe pod námi a myslela na to, že ta kabinka se pořád trochu houpe. Ale už se nemusím držet madla.