Lístek navíc

Petra, 26 · Hradec Králové

Týden před festivalem Rock for People se s Petrou rozešel Dominik. Esemeskou, ve čtvrtek ve dvě ráno, třemi větami, z nichž jedna obsahovala slovo „prostor“ a druhá slovo „nejsi to ty“. Petra pak tři dny ležela v posteli ve svém podkrovním bytě na Pražském Předměstí, jedla sušenky a koukala na seriály, u kterých ani nevěděla, jak se jmenují. Čtvrtý den si všimla, že na lednici pořád visí dva lístky na festival. Kupovala je v listopadu, s Dominikem, když ještě plánovali, že spolu pojedou i do Chorvatska.

Kamarádka Veronika, která se jí přišla podívat do bytu s polévkou, lístky sundala z lednice a zamávala jí s nimi před obličejem. „Buď je prodáš,“ řekla, „nebo na ten festival půjdeš. S někým. Ne se mnou, já jsem v Chorvatsku.“

„S kým?“ zeptala se Petra.

Veronika jí vzala z ruky telefon, otevřela aplikaci, kterou Petra rok nepoužívala, a začala psát. Petra jí telefon vytrhla, ale pak se na ten rozepsaný text podívala a dopsala ho sama: „Mám lístek navíc na dnešní večer, Rock for People, Park 360. Hledám někoho, kdo umí tancovat, nebo se aspoň nestydí to zkoušet. Žádné vážné úmysly. Jen jeden večer.“

Za hodinu jich přišlo dvacet. Petra seděla na gauči s Veronikou a procházely je jako porota soutěže. Jeden napsal jen „já“, druhý poslal fotku svalů, třetí vypsal seznam kapel, které má rád, na dvě obrazovky. Jeden chtěl lístek koupit za polovinu. Jeden se ptal, jestli by nemohla přijet do Pardubic.

A pak tam byl Šimon, dvacet devět let, učitel fyziky na základce v Novém Hradci Králové. Napsal: „Tancovat neumím vůbec. Zato umím vysvětlit, proč se lidi na koncertě hýbou do rytmu, i když nechtějí. Přináším to jako náhradu. Mimochodem, v deset hrají kluci, které miluju, a stál bych v první řadě i sám. S tebou by to bylo lepší.“

„Tenhle je divnej,“ řekla Veronika.

„Přesně,“ řekla Petra a odepsala mu. „V šest u hlavní brány. Poznáš mě podle toho, že budu vypadat, jako že jsem tři dny brečela.“

Šimon odepsal: „Poznáš mě podle toho, že budu mít moc velké tričko. Kupovala mi ho máma.“

Když Veronika odešla, Petra ještě chvíli stála v předsíni před zrcadlem a zkoumala svůj obličej. Oči měla oteklé, vlasy mastné, na bradě pupínek, který se objevil vždycky, když se trápila. Pomyslela si, že je to šílenost. Že za pár hodin bude stát u brány festivalu s úplně cizím člověkem, který si možná představuje něco úplně jiného. Pak si ale vzpomněla na Dominikovu zprávu, na to slovo „prostor“, a řekla si, že tohle je přesně ten prostor, který potřebuje ona. Pustila si ve sprše hudbu tak nahlas, až soused zaklepal na zeď.

Petra se nalíčila, pak se odlíčila a pak nalíčila znovu, jen méně. Oblékla si krátké šortky, starou košili po tátovi uvázanou v pase a kotníkové boty, protože v areálu býval po dešti bahno. Z Pražského Předměstí šla pěšky přes Ulrichovo náměstí a Gočárovou třídou, kde se mezi cihlovými domy už hrnuly davy lidí s batohy a festivalovými páskami na zápěstí. U brány bylo hlučno, voněly langoše a někde v dálce už hrála zvukovka.

Šimon tam opravdu stál v moc velkém tričku, šedém, s nápisem nějakého fyzikálního kroužku. Byl hubený, s brýlemi v černých obroučkách a s úsměvem, který byl trochu nejistý a trochu drzý zároveň. Petra mu podala lístek. On jí podal plechovku limonády a sáček gumových medvídků. „Proti smutku,“ řekl. „Vědecky ověřeno. Cukr a želatina.“

První hodinu se trochu hledali. Chodili mezi pódii, Šimon vysvětloval, proč basy cítíš v hrudníku víc než v uších, a Petra se musela smát, protože to říkal s takovou vážností, jako by stál před tabulí. Pak na menší scéně začala hrát nějaká mladá česká kapela, kterou ani jeden z nich neznal, a Šimon najednou zmlkl, poslouchal a začal nešikovně podupávat nohou.

„Říkal jsi, že neumíš tancovat,“ řekla Petra.

„Neumím. Tohle je jen fyzika.“

Chytila ho za ruce a začala tancovat za něj. Točila ho, tahala dopředu a dozadu, a on se nechal, klopýtal, smál se, brýle mu sjížděly po nose. Kolem nich tančili lidi v blátě, nad pódiem se rozsvítila světla, a Petra si poprvé za týden uvědomila, že nemyslí na Dominika ani trochu.

Mezi koncerty si sedli na trávu u stánku s kávou a Šimon se jí zeptal, proč vlastně napsala ten inzerát. Petra mu to řekla celé, bez přikrášlování: Dominik, esemeska ve dvě ráno, tři dny se sušenkami. Čekala, že Šimon začne Dominika nadávat, jak to kluci dělají, aby se zalíbili. Neudělal to. Jen řekl, že jemu se loni stalo skoro totéž, a že tehdy šel sám na koncert do Prahy a celou dobu stál vzadu u zdi. „Dnes stojím vepředu,“ dodal. „To je statisticky významné zlepšení.“

V deset hráli ti kluci, které Šimon miloval. Stáli spolu vepředu, natlačení mezi cizí lidi, a Šimon zpíval všechny texty nahlas a falešně. Petra texty neznala, ale na třetí písničce už zpívala refrén s ním. Uprostřed nějaké pomalé věci ji objal zezadu kolem pasu a opřel si bradu o její rameno. Nic neřekl. Ona taky ne. Jen se o něj opřela zády a houpali se spolu, jako by stáli na lodi.

Po půlnoci šli z festivalu pěšky. Autobusy byly přeplněné a oni stejně neměli kam spěchat. Šli podél zimního stadionu, přes most a nahoru do starého města. Velké náměstí bylo prázdné, jen z jednoho baru se linula hudba, Bílá věž se tyčila proti tmavému nebi a kašna tiše šuměla. Sedli si na schody u katedrály svatého Ducha a Šimon rozbalil poslední gumové medvídky.

„Tak jak funguje fyzika tohohle večera?“ zeptala se Petra.

Šimon se zamyslel. „Máš dvě tělesa, která se pohybují po nezávislých drahách. Jedno z nich má zrovna zlomenou trajektorii. A pak přijde náhodná síla, třeba lístek na festival, a změní jim směr. Obvykle jen na chvíli.“

„A neobvykle?“

„Neobvykle se jejich dráhy spojí. To se ale nedá spočítat předem. To se musí změřit.“

Petra se na něj podívala. Měl bahno na botách, rozcuchané vlasy, v tom moc velkém tričku vypadal jako kluk, a přitom v jeho očích bylo něco klidného, co u Dominika nikdy neviděla. Naklonila se a políbila ho. Chutnal po limonádě a po jahodových medvídcích.

„Tak měř,“ řekla.

Bydlela deset minut odtud, na Pražském Předměstí, v podkroví se šikmým oknem. Šli tam po Gočárových schodech dolů a pak přes Masarykovo náměstí, drželi se za ruce a pořád se smáli něčemu, co ani jeden nedokázal pojmenovat. Na odpočívadle u jejího bytu se Šimon zastavil a zeptal se, jestli si je jistá. Petra otevřela dveře a vtáhla ho dovnitř za to moc velké tričko. Co bylo dál, ví jen šikmé okno a hvězdy nad Hradcem.

Ráno se probudila pozdě. Šimon seděl na parapetu u otevřeného okna v tom šedém tričku a četl si v její knihovně nějakou detektivku. Na stole stály dva hrnky kafe a talíř s míchanými vejci, trochu připálenými. „Fyzikálně jsem nezvládl sporák,“ řekl. „Ten tvůj má svou vlastní vůli.“

Petra se zasmála. Pak si všimla lednice. Místo festivalových lístků na ní visel nový papírek, přidržený magnetkou ve tvaru sýra. Na něm úhledným učitelským písmem stálo: Měření č. 1: úspěšné. Doporučeno opakovat. Nejlépe dnes večer. Š.

Veronika jí z Chorvatska psala celé dopoledne, jak to dopadlo. Petra jí poslala jen fotku toho papírku. Odpověď přišla okamžitě: „Říkala jsem, že je divnej.“

„Říkala,“ odepsala Petra. „A měla jsi pravdu. Nejlíp divnej v celém Hradci.“