Teplo z haldy Ema

Tomáš, 41 · Ostrava

S Radkou jsme si psali tři týdny a za tu dobu jsme se nepotkali ani jednou. Já jsem hasič, sloužím čtyřiadvacetihodinovky na stanici v Porubě, ona je architektka a tehdy dokončovala projekt nějaké školky ve Frýdku, kvůli kterému seděla v kanceláři do noci. Když jsem měl volno já, měla uzávěrku ona. Když měla volno ona, jel jsem k požáru stodoly v Klimkovicích. Začínal jsem si myslet, že nás osud má za blbce.

Psali jsme si ale krásně. Ona mi posílala fotky starých ostravských činžáků, které ji fascinovaly, a vysvětlovala mi, co je to secesní štuk a proč jí je smutno z plastových oken. Já jí posílal fotky z výjezdů, samozřejmě jen ty, kde nikomu nic nebylo, třeba kočku, kterou jsme sundávali z lípy v Zábřehu a která mě pak poškrábala přes celou ruku. Radka napsala: „Aspoň víš, jaký je to s ženskýma. Zachráníš je a ony tě stejně škrábnou.“ Smál jsem se tomu celou noční službu.

Ve čtvrtek v pět odpoledne jsem zrovna myl auto před domem v Hrabůvce, když mi pípl telefon. „Uzávěrka padla. Dnes večer mám volno. Jestli máš i ty, tak teď, nebo nikdy.“

Měl jsem volno. Měl jsem taky mokré tričko, špinavé ruce a v lednici jen pivo. Odepsal jsem: „Za hodinu a půl pod haldou Ema. Vezmi si pohodlné boty. Ukážu ti místo, kde je Ostrava teplá i v září.“

Halda Ema je pro lidi odjinud jen hromada hlušiny z dolů, ale pro Ostraváky je to hora. Stojí nad Slezskou Ostravou, porostlá břízami a trávou, a na některých místech z ní pořád stoupá kouř, protože uvnitř to doutná už desítky let. Země je tam teplá na dotek. Jako kluk jsem tam chodil s partou a pekli jsme v té horké zemi brambory zabalené do alobalu.

Radka přijela autobusem a vystoupila u Mexika. Poznal jsem ji hned, i když na fotkách měla vlasy rozpuštěné a teď je měla stažené do culíku. Byla štíhlá, v džínách a v modré větrovce, a na nohou měla opravdu turistické boty, zablácené po nějakém dávném výletě. „Kvůli tobě jsem je vyhrabala ze sklepa,“ řekla. „Doufám, že ta hora za to stojí.“

Šli jsme nahoru po cestě mezi břízami. Mluvila rychle a hodně, jako lidi, kteří tři týdny seděli nad výkresy a nemluvili s nikým kromě stavbyvedoucího. Vyprávěla o školce, o tom, jak investor chtěl ušetřit na oknech, a jak se s ním pohádala tak, že pak musela jít na chodbu vydýchat. Poslouchal jsem a díval se na ni z boku. Měla na tváři drobnou šmouhu od tužky a já jí to nechtěl říct, protože se mi to líbilo.

Cestou jsme potkali starého pána se jezevčíkem, který nás zastavil a začal vyprávět, že na Emě pracoval jeho otec a že za jeho mládí tu nerostl ani jediný strom. „Teď je to tu jak v Beskydech,“ řekl a ukázal holí na břízy. Radka se ho vyptávala na všechno, na šachty, na kolonie, na to, kde přesně stála stará těžní věž. Pán nakonec odcházel s úsměvem od ucha k uchu a mně došlo, že tahle ženská umí s lidmi zacházet líp než já s hadicí.

Nahoře jsme byli těsně před západem slunce. Před námi se otevřela celá Ostrava: věže Nové radnice, Slezskoostravský hrad dole u řeky, komíny Vítkovic a za tím vším v dálce modré Beskydy s Lysou horou. Z pukliny kousek od nás stoupal tenký bílý kouř a vonělo to po síře a po spáleném kamení.

„To je jak na jiné planetě,“ řekla Radka tiše.

Sundal jsem si bundu, položil ji na zem a vzal jsem její ruku a přitiskl ji dlaní na hlínu vedle. Byla teplá jako kamna. Radka se na mě podívala s otevřenou pusou. „To je teplý! Opravdu teplý!“

„Říkal jsem ti to,“ řekl jsem. „Ostrava hřeje zevnitř.“

Seděli jsme tam, dokud slunce nezapadlo za Porubou. Radka si položila hlavu na moje rameno, ani nevím, kdy přesně. Mluvili jsme o tom, proč jsme sami. Ona byla sedm let s kolegou z ateliéru, který pak odjel do Vídně a jí poslal esemesku, že to nemá cenu. Já jsem byl ženatý, rozvedený, s osmiletou dcerou, kterou mám každý druhý víkend. „Hasiči mají prý nejvyšší rozvodovost,“ řekla. „To jsem si vygooglovala hned první den.“

„A přesto jsi přišla.“

„Architekti mají druhou nejvyšší,“ pokrčila rameny. „Tak jsem si říkala, že by se to mohlo vyrušit.“

Když se setmělo, sešli jsme dolů a jeli tramvají do centra. Na Masarykově náměstí svítily lampy, u morového sloupu seděli studenti a ze Stodolní se ozývala hudba. My jsme šli opačným směrem, do malé restaurace v Poštovní ulici, kterou jsem znal od kamaráda. Radka si objednala kulajdu a pečenou kachnu, já steak, a víno vybrala ona, protože jsem se přiznal, že víno poznám jen podle barvy.

Zeptala se mě, proč jsem šel k hasičům. Řekl jsem jí pravdu, kterou jsem neřekl ani bývalé ženě: že když mi bylo dvanáct, hořel u nás v kolonii dům a já stál na chodníku a díval se, jak chlapi v helmách vynášejí sousedovu babičku. Že jsem si tehdy řekl, že chci být ten, kdo něco udělá, a ne ten, kdo stojí na chodníku. Radka mlčela a pak mi pod stolem položila ruku na koleno. Jen na chvilku.

U večeře se smála víc než nahoře. Vyprávěl jsem jí o výjezdech, o tom, jak jsme jednou vytahovali krávu z bazénu v Polance, a ona se smála tak nahlas, že se lidi od vedlejšího stolu otáčeli. Pak mi ukázala skicák, který nosí pořád v tašce. Byly v něm domy, balkony, detaily zábradlí, a na poslední stránce, úplně čerstvě, halda Ema s tenkým kouřem a malou postavou v tričku, která stojí u pukliny.

„To jsem já?“ zeptal jsem se.

„Kreslila jsem to na záchodě, zatímco jsi platil,“ řekla a zrudla. „Nesměj se.“

Nesmál jsem se. Chtěl jsem ji v tu chvíli políbit tak moc, že jsem musel rychle dopít víno.

Bydlela na Přívoze, v jednom z těch secesních činžáků, které tak milovala, s obrovskými dřevěnými vraty a zábradlím z tepaného železa. Doprovodil jsem ji pěšky po Nádražní, bylo teplo, skoro letní noc, i když byl konec září. Před vraty se zastavila a začala hledat klíče v tašce, kde byl skicák, tužky, metr a snad půl kanceláře.

„Tady mám všechno kromě klíčů,“ řekla zoufale.

„Hasiči umí otevírat dveře,“ nabídl jsem se.

„To bych ti nedoporučovala. Majitel domu je starý pán a na tahle vrata je pyšný víc než na vlastní děti.“

Konečně klíče našla, úplně na dně, zamotané do sluchátek. Odemkla, ale nevešla. Otočila se ke mně, s rukou ještě na klice, a řekla: „Víš, co je nejhorší? Že zítra mám zase normální den a ty máš od sedmi službu. A kdoví, kdy se to zase potká.“

„Tak to musíme využít dnešek,“ řekl jsem.

Políbil jsem ji v průjezdu, pod klenbou, kde se ozvěna nesla až na dvůr. Chutnala po víně a trochu po kouři z Emy. Pak mě vzala za ruku a vedla nahoru po točitých schodech do třetího patra, kolem kočárků a kol, a ani jeden z nás nerozsvítil. Její byt voněl terpentýnem a pomeranči. Co bylo dál, to patří té noci a nikomu jinému.

V šest ráno mi zazvonil budík. Radka spala stočená do klubíčka a na polštáři měla rozprostřené vlasy, konečně rozpuštěné. Oblékal jsem se potichu, v kuchyni jsem jí na stůl nechal lísteček na zadní straně účtenky z restaurace: Díky za teplo. Příští volný večer je můj. T.

Na služebnu v Porubě jsem přijel s úsměvem, kterého si všimli všichni. Velitel čety se na mě podíval přes kafe a řekl: „Tak kdo ti vlezl do hlavy?“ Neodpověděl jsem. V poledne mi pípl telefon. Fotka mého lístečku, přišpendleného na rýsovacím prkně, a pod ní jedna věta: „Příští volný večer je v neděli. Vezmi brambory a alobal.“