PotkatŽenu

Páteční láhev

Ivana, 51 · České Budějovice

Vinotéka Ivany Kubátové je malá, dva schody dolů z Hroznové ulice, pár kroků od Piaristického náměstí, s klenutým stropem a regály až ke stropu. Ivana ji otevřela před deseti lety, když děti odešly z domu a manžel odešel za jinou. Tenkrát si říkala, že to je nejhorší rok jejího života. Dnes ví, že to byl rok, kdy se konečně naučila rozeznat dobré víno od drahého. A ještě pár jiných věcí.

Pan Jiří chodil každý pátek v šest. Přesně v šest, bylo podle něj možné řídit hodinky na Černé věži. Vysoký, šedovlasý muž kolem pětapadesáti, v tvídovém saku i v létě, s koženou taškou přes rameno. Nikdy se neptal na doporučení. Prošel regály, vzal jednu láhev, vždycky jinou, zaplatil, řekl „děkuji, hezký víkend“ a odešel. Za půl roku Ivana zjistila jen to, že se jmenuje Jiří, protože to stálo na jeho platební kartě, a že kupuje hlavně moravská bílá a občas něco z Rakouska.

Jednou v březnu mu ale vypadla z tašky kniha, když lovil peněženku. Ivana ji zvedla. Byla to sbírka Holanových básní a mezi stránkami byla založená fotka ženy s kloboukem, u moře. Podala mu ji a on se poprvé za šest měsíců podíval pořádně do jejích očí. „Moje žena,“ řekl. „Zemřela před třemi lety. Každý pátek jsme spolu otevírali láhev. Tak to dělám dál. Jenom ji teď piju sám.“

Pak zaplatil a odešel a Ivana stála za pultem a dlouho se dívala na zavřené dveře.

Kamarádka Dáša, se kterou chodila každou středu plavat na Sokolák, jí řekla přesně to, co Ivana potřebovala slyšet. „Ivano, tobě je jednapadesát. Jestli budeš čekat, až ten chlap promluví sám, dočkáš se v domově důchodců. Pozvi ho ty.“

„Já? Ženská?“

„Ženská, která má vinotéku,“ řekla Dáša a vylezla z bazénu. „To je jako mít zbraň. Použij ji.“

Ivana pořádala jednou za měsíc degustace pro stálé zákazníky, deset lidí u dlouhého stolu, šest vzorků a sýry od farmáře z Třeboně. Další byla naplánovaná na čtvrtek. Když Jiří v pátek přišel, jako vždycky v šest, podala mu spolu s účtenkou malou tištěnou pozvánku. „Příští čtvrtek máme degustaci rakouských bílých,“ řekla a snažila se, aby se jí netřásl hlas. „Všimla jsem si, že je máte rád. Bude mi potěšením.“

Jiří si pozvánku prohlédl, jako by to byl úřední dopis. Pak ji pečlivě složil a vložil do Holana. „Přijdu,“ řekl. A poprvé k tomu svému „hezký víkend“ přidal: „Paní Ivano.“

Nevěděla, že zná její jméno. Bylo přitom napsané nad dveřmi.

V pátek večer, když zavřela obchod, se Ivana ještě dlouho nechtěla vrátit domů. Prošla podloubím kolem Masných krámů, kde se z oken linul smích a vůně piva, a pak sešla k Malši. Seděla na lavičce u řeky, dívala se na kachny a přemýšlela, kdy naposledy někoho pozvala někam ona sama. Vyšlo jí, že nikdy. Manžela si vybrala, protože vybral on ji. Všechny další roky jen čekala, co přijde. Teď to bylo poprvé, co vyrazila sama. A byl to zvláštní pocit, trochu jako první doušek vína, o kterém ještě nevíte, jestli se povedlo.

Na degustaci seděl u kraje stolu a skoro nemluvil. Ostatní zákazníci, pan doktor z Rožnova, dva manželské páry a paní Hadrabová, která se chodila hlavně najíst sýrů, se překřikovali v názorech na veltlín. Jiří jen ochutnával, dělal si poznámky do malého notesu a občas se podíval na Ivanu. Když všichni odešli, zůstal. Pomáhal jí sklízet skleničky, bez ptaní, jako by to dělal vždycky.

„Byl to pěkný večer,“ řekl, když leštil poslední sklenku utěrkou. „Jsem vám dlužný.“

Ivana se nadechla. Teď, nebo nikdy. „Tak mi to oplaťte. V sobotu v deset. U Černé věže. Chci vidět, jestli vylezete dvě stě dvacet pět schodů.“

Jiří položil skleničku. Chvíli mlčel a Ivaně bušilo srdce tak, že ho musel slyšet i přes cinkání lahví. Pak se usmál, nejdřív koutkem, pak celým obličejem, a najednou vypadal o deset let mladší. „Nahoru, nebo dolů?“

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí

„Nahoru. Dolů už to půjde samo.“

V sobotu ráno se Ivana převlékala tak dlouho, že málem přišla pozdě. Nakonec si vzala lněné kalhoty, protože v sukni se na věž nepoleze, a hedvábnou halenku v barvě meruněk, kterou jí dcera koupila k narozeninám se slovy, že by konečně měla nosit barvy. Na chodbě se ještě vrátila a vzala si šátek. Na věži fouká, pomyslela si. A taky se do něj dá schovat obličej, kdyby se začervenala.

V sobotu ráno bylo modro a na náměstí Přemysla Otakara II. rozkládali trhovci stánky se zeleninou a medovníky. Samsonova kašna šplouchala, holubi sedali na sochu Samsona a na loubí kolem náměstí se lidé potkávali s nákupními taškami. Jiří stál u paty Černé věže v tom svém tvídovém saku a s termoskou v ruce. „Káva,“ vysvětlil. „Prý se nahoře hodí.“

Lezli pomalu. Schodiště bylo úzké, dřevěné, strmé, a každých pár desítek schodů se zastavovali a vydechovali. Jiří šel za ní, aby ji mohl chytit, kdyby uklouzla, a ona to cítila v zádech jako teplou dlaň, i když se jí nedotýkal. V polovině cesty, u velkého zvonu Bumerin, se zastavili úplně. Jiří se opřel o trám a vyprávěl jí, že je učitel dějepisu na gymnáziu v Jírovcově ulici a že na tuhle věž vodí studenty každý rok. „Ale nikdy s nimi nechodím nahoru,“ přiznal. „Mám závratě.“

Ivana na něj zírala. „A proč jste to neřekl?“

„Protože jste mě na ni pozvala vy,“ řekl prostě. „A to se neodmítá.“

Nahoře na ochozu se Jiří držel zábradlí tak pevně, až mu zbělaly klouby. Ivana ho chytila pod paží a on se nebránil. Pod nimi ležely Budějovice jako na dlani: čtvercové náměstí, červené střechy, katedrála svatého Mikuláše hned vedle, Malše a Vltava, jak se slévají u Sokolského ostrova, a dál na jih zelené kopce k Šumavě. Stáli tam dlouho. Ivana mu ukazovala, kde bydlí, kde se narodila, kde byla její první vinotéka, ta, co zkrachovala. Jiří jí ukázal střechu gymnázia a okno kabinetu, ve kterém jeho žena kdysi čekala, až skončí poslední hodinu.

„Víte,“ řekl pak, „tři roky jsem si myslel, že už nic nového nepřijde. Že budu chodit do práce, v pátek pro víno a v sobotu na hřbitov. A pak mi vypadl Holan.“

„Tomu se říká osud,“ řekla Ivana.

„Tomu se říká díra v tašce,“ řekl Jiří. „Ale osud zní líp.“

Rozesmáli se oba a ten smích se nesl přes celé náměstí. Termoska s kávou zůstala zavřená. Když se Ivana otočila, že půjdou dolů, Jiří ji chytil za ruku a přestal se držet zábradlí. Stál nad propastí bez opory, jen s její rukou, a políbil ji. Krátce, opatrně, jako by se sám divil, že to ještě umí.

Dolů šli mnohem rychleji.

Na oběd šli do malé restaurace na Sokolském ostrově, pod kaštany, kde na zahrádce dávali pečené pstruhy. Seděli tam do tří a pak ještě procházeli podél Malše k Dlouhému mostu, a když se začalo šeřit, Ivana řekla, že má doma láhev rakouského ryzlinku, kterou si schovávala na zvláštní příležitost. Bydlela v podkrovním bytě v Kněžské ulici, se šikmými stropy a s oknem, ze kterého byla vidět špička Černé věže. Jiří si sedl na její starou pohovku, sundal konečně to tvídové sako a Ivana zjistila, že pod ním má košili s vyšívanými iniciálami. Otevřeli láhev. Pak ji nechali stát na stole napůl vypitou. Co přišlo dál, zůstalo pod šikmými stropy Kněžské ulice.

Další pátek v šest otevřely se dveře vinotéky a pan Jiří sešel ty dva schody jako vždycky. Tentokrát ale prošel kolem regálů bez zastavení, došel k pultu a položil na něj dvě prázdné sklenky, které přinesl v tašce.

„Dneska si nic nekoupím,“ řekl. „Dneska bych rád něco ochutnal. Ve dvou.“

Ivana otočila ceduli na dveřích na ZAVŘENO. Bylo teprve šest a pár minut. V Hroznové ulici se někdo divil. Ona ne.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: České Budějovice

Další příběhy

Druhý šálek na Letné

Sedmnáct let manželství, pak byt v Holešovicích a jeden prázdný šálek navíc. Markéta jde na první rande po rozvodu – na Letnou, s mužem, který jí posílá zprávy o počasí nad Vltavou.

Markéta, 44 · Praha

Kytice pro dirigenta

Každou premiéru si u Evy objednává kytici pro sólistku. Jednoho dne si objedná jednu i pro ni. V Plzni se ale všechno hned ví, a tak se musí potkávat tam, kde je nikdo nehledá.

Eva, 48 · Plzeň

Dva pokoje na Jizerce

Kafe v kavárně je prý nuda, napsal jí. Tak navrhl víkend na Jizerce, dva pokoje, žádné závazky. Jana, koncipientka z Liberce, řekla ano dřív, než stihla dostat strach.

Jana, 29 · Liberec

Chceš něco takového zažít sám?

Hrdinky těchto vyprávění tu svého muže potkaly. Založ si anonymní účet, zvol obec, kde žiješ, a pošli první pozdrav.

Poznat ženu z okolí
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženu z okolí

Je ti alespoň 18 let?

Obsah tohoto webu je určen jen dospělým, tedy lidem od 18 let výš. Pokračováním prohlašuješ, že máš plnoletost za sebou a že tě témata seznamování a schůzek dospělých lidí neurazí.